Hlavní obsah

Veronika Žilková: Na nostalgii je nejlepší sladké

Foto: Mona Martinů

Teskná, krásná vzpomínka... to je nostalgieFoto: Mona Martinů

Taky máte místo, kam jste v dětství chodili s maminkou, a když se tam po čase vrátíte, je vám „tak nějak hezky“?

Článek

Cítit nostalgii znamená mít tesknou touhu. Když člověk sedí v místech, která stejnému účelu slouží už několik generací, necítí stesk, ale příjemné propojení „doby, co byla“ s „dobou, která je“.

A když nostalgii přece jen pocítí, tak proto že vzpomínka vyvolává dojem, že dřív bylo líp. Nejezděte do Prahy, je tady draze, a navíc nic není tam, kde bývalo..

Bydlím u Prahy a nákupy v centru vydržím tak dvakrát do roka. V září, když sháním oblečení školákům, a v lednu, kdy si naivně myslím, že jsou slevy. Nejsou, jen přemrštěné ceny vychytrale přepsali na vysoké.

Vydala jsem se s dcerkou koupit pár nutných kousků oblečení, neboť děvče roste jako z vody. Nemám ráda nákupy a takzvaný „shopping“ bych zařadila mezi ještě méně oblíbené činnosti, než je neoblíbené žehlení.

Snažila jsem se celou akci maximálně urychlit, a tak jsem šla „na jistotu“. Jenže ouha. Všechny známé obchody zmizely. Dětské oděvy vystřídal obchod s erotikou, papírnictví herna a vietnamský chine fastfood. Místo obuvi byla thajská masáž, místo drogerie solárko, místo sportu záhadná banka, místo elektra luxusní restaurace s dvěma otrávenými turisty a místo wc (i čurat se musí) ruská cestovka… Všechny ty nové a prázdné obchody by se nejspíš mohly jmenovat stejně. Prádelna. Prádelna podivných peněz.

Holčička začala být z neúspěšné mise otrávená a já z falešné reality smutná.

„Mami, já bych si dala větrník!“

Cože? Tady v centru Prahy? Tady mají hamburgery, donuty, pizzy, panini, freshe, croissanty, chocolatecaky… Ale větrníky?

Vzpomínám, že kousek odtud byla cukrárna, kam jsem v jejím věku chodila s maminkou…. Ale to je blbost, tam už bude nejspíš prodej solárních panelů…

Nebyl. Byla tam cukrárna. Citlivě zrekonstruovaná a plná. Zmizel bolševický umakart a obnovilo se prvorepublikánské dřevo. Dojatě jsme si daly větrník.

Cestou domů dcera pravila. „Až já budu velká, taky sem budu chodit s dcerou a ona pak se svojí a tak to půjde už napořád. Bude to taková naše rodinná „nostalpie…teda …nostral....prostě to cizí slovo na vzpomínání….“

Kéž by.

P. S.: Kam jste chodili s mámou vy?

Načítám