Hlavní obsah

Uštvaná matka: Za všechno může sprcha aneb Sbohem koupaliště!

Foto: Petr Makovička

Jak to máte se svými dětmi na koupališti vy?

Mám strašně ráda hezké počasí. Na letní prázdniny jsem se těšila již jako malá holka, vždy zhruba od října. Jako matka se těším na teplo proto, že můžu svou zvěř vyhodit ven a nechat ji pást ve volné přírodě.

Článek

Krásné počasí nám v posledních dnech opravdu přeje a vesměs všichni odjíždějí na koupaliště, napouštějí bazény a nakládají svá rozpařená těla do chladného roztoku čiré vody. Já koupaliště moc ráda nemám. Neláká mě myšlenka rozplácnout se na deku uprostřed hordy lidí, nechat se zvolna grilovat rozžhaveným sluncem, a pak skočit do vody plné plivanců a špíny od ostatních. Ale kvůli dětem občas zamířím i na koupaliště, protože tobogán by na našem dvorku vypadal divně a nepodařilo se mi vyrobit vodní hřib.

Tyto atrakce je vážně lákají. Zejména vizuálně a z dálky. V případě, že překousnu svůj vlastní strach a odvážím se navrhnout, že bychom tam mohli spolu zajít a tobogán si sjet, pak jejich zájem opadá.

Nedávno jsme navštívili jedno takové veřejné místo, ale já jsem se v zájmu záchrany lidstva a zvýšení porodnosti na konci dne rozhodla, že dám zavděk spíše bazénu na našem dvorku.

Když jsme dorazili na koupaliště, všechno bylo v pořádku. Číslo jedna i číslo dvě byla natěšená a vše nasvědčovalo tomu, že nás čeká úžasný den plný zábavy. Za tu apokalypsu, která na mě čekala, může jedna jediná věc – sprcha. Usadili jsme se pod stromem, roztáhli deku a vysvlékli se do plavek.

Ze všech sil jsem nafoukla různé pomůcky popírající gravitaci ve vodě a vyrazili jsme k bazénu. Jediná cesta ovšem vedla kolem sprchy, kterou musí všichni projít, aby se lehce očistili, než vstoupí do společné koupele s další stovkou nemytých lidí. Číslo dvě proběhlo, lehce zapištělo, ale číslo jedna začalo couvat. Uchopila jsem tedy své panikařící dítě a konejšivým hlasem jsem vysvětlovala důvody a navrhovala způsoby.

Po mé pětiminutové přednášce, kdy jsem viděla ve tváři svého dítěte skutečný výraz pochopení, se mé obavy naplnily. Číslo jedna spustilo neskutečný řev, začalo sebou zmítat a vyžadovalo okamžitý návrat domů. Číslo dvě žadonilo, že už chce jít do vody.

Sveřepě rozhodnutá jsem se držela myšlenky, že se s číslem jedna v náručí přes Eufrat dostaneme, ať to stojí, co to stojí. Vypnula jsem tedy sluchový obvod uvnitř své lebky, zatnula veškeré svalstvo v pažích, pevně přitiskla chapadla chobotnice a proběhla jsem brouzdalištěm. Jelikož jsem si vypnula jeden ze svých smyslů, a to sluch, nepamatuji se, jak moc číslo jedna ječelo. Vzhledem k tomu, že plavčík, který stál opodál a zrovna se chystal pískat na neukázněné plavce, začal hledat kuličku uvnitř píšťalky, usuzuji, že to bylo asi velké.

Při vstupu do dětského bazénu se číslo jedna přestalo chovat, jako bychom právě vstoupili na palubu Titaniku a změnilo taktiku. Přes veškeré nafukovací blbosti, které jsem na ně navlékla, takže vypadalo takřka jako panáček Michellin, se na mě přisálo, neustále ječelo a odmítalo opustit mateřskou loď, byť jen na dvoucentimetrovou vzdálenost.

Číslo dvě vyžadovalo pozornost. Se slovy „hele, mami, umím plavat“ se za ním hladina zavřela a ono vypilo dva galony chlorované vody. Vylovila jsem ho tak tak. Klíště na mých zádech se odmítalo stále pustit a plakalo. Nemohla jsem ovšem nechat číslo dvě samotné, a tak jsem stále přesvědčovala parazita, aby se pustil a zkusil plavat. Asi po hodině jsem zjistila, že se mi chce taky brečet a zavelela jsem k odchodu. Číslo jedna začalo nadšeně výskat a radostně se mi zahryzlo do ramene.

Ve spěchu jsem se neobtěžovala s převlékáním a při nasedání do auta jsem si uvědomila, jak velká to byla chyba. Holá stehna se mi přiškvařila k sedačce a já už jsem si v duchu představovala, jak mi odřezávají kusy potahu od kůže. Po ujetých zhruba dvaceti metrech začalo číslo jedna naprosto přesvědčivě žadonit, že chce do bazénu. Kdybych nebyla přiškvařená k sedadlu, z auta bych za jízdy vystoupila.

Po návratu domů jsem naházela děti do vody na dvorku a užívala si toho, že jejich jekot nikomu nevadí. Na malý moment jsem si vybavila hlášku z jedné divadelní hry, která k celému prožitému dni víceméně pasovala – „šup hlavičku pod vodičku, teda né, že by se utopili, ale napijou se“.

Hezký den!

P. S.: Mějte oči na stopkách, ať už je vaše dítě sebelepší plavec.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama