Článek
S tím, jak se blíží Vánoce, všichni tak nějak o sobě víc přemýšlíme. I na mě to příšlo... A tak sedím u svého notebooku, vzpomínám a píšu pro vás svou zpověď. Možná doufám, že se mi pak trochu uleví. A taky doufám, že mě u vás v redakci a ani holky - čtenářky neodsoudíte.
Už je to tady zase. Hádky z ložnice jsou slyšet i u sousedů, máma s tátou jsou v tomhle opravdu výborná dvojice. Kdo se pak má plížit po schodech a doufat, že ho baba Vejdělková neuvidí? Jako bych to slyšela: „Copak se zase dělo včera u vás doma, Simonko? Člověk na starý kolena nemá klid, pořád se musí rozčilovat. Řekni vašim, že to takhle dál nejde!" No jo, to já přece vím, nervy mám taky jen jedny, ale zkus se přimotat mezi ty dva tygry v našem bytě, domlouvat jim nemá cenu," myslím si už tolikrát. A vůbec, jdu k Tereze, tam bude líp.
Domácí násilí
Tereza otevřela trochu nevrle s modrou podlitinou na pravé ruce a slzami v očích. Věděla jsem, že se jí zase něco stalo. Táta. Nepamatuji, že by ho někdy takto oslovila, v souvislosti s ním se vždy používalo oslovení „imbecil." Bije svoji dceru. Sám to komentuje slovy, že nedůsledná výchova jediného dítěte se musí dohánět. Terka je a byla má nejlepší kamarádka už od gymplu, kdy nás třídní učitelka sesadila do jedné lavice. Máme podobný osud. Žádní sourozenci, samé problémy, sny o tom, že po úspěšném absolvování maturity zvládneme sehnat společné bydlení. Žít a spát v klidu. To je teď náš velký společný sen.
Výprask za známku
„Za co to bylo dnes?" Tereza sklopí oči a naznačuje, že mám vejít dovnitř. Zahlédla jsem „imbecila" za balkonovými dveřmi a nejradši bych mu upravila ten jeho hollywoodský úsměv nejbližším kamenem. Při procházení chodbou se samozřejmě odněkud vynořil. Pozdravila jsem v co možná nejnormálnější tónině hlasu a při pohledu na něho se snažila i usmívat. Zabouchla jsem dveře Terčina pokoje a prohlížela si tu hromádku neštěstí sedící přede mnou.
„Víš, Simi, ,imbecil' si prohlížel maturitní vysvědčení. Doufala jsem, že když mu máma do telefonu vysvětlí trojku z ekonomiky, vychladne cestou z Vídně. Nejen že ho vztek cestou nepřešel, ale ještě mi musel domluvit ručně, když byla máma v práci. Prý ho dcera podnikatele nebude takhle ztrapňovat na veřejnosti svojí nevzdělaností. Mám domácí vězení na čtrnáct dní, tři modrající koláče pod tričkem a mínění, že ve dvaceti letech se člověk musí chovat podle zvláštních pravidel," vzlyká Terča a mně je jí, jako už mnohokrát, strašně líto. Mám vztek. I sama na sebe, na svět a hlavně... na muže. Jako by se všechny ty starosti kumulovaly jenom kolem nich.
Rodiče se neustále hádaliFoto: samphoto.cz/jiunlimited
V Praze je blaze?
Dnes je to ale trochu jiné. Už to prostě nebude trvat dlouho. Vím to. „Terezko, nebreč, všechno bude dobrý. Mluvila jsem s Romanem. Myslel na nás. Sehnal ten byt v Praze. Maličký, ale bude náš. Vše se obrátí k lepšímu. Odejdeme odsud, jak jsme vždycky plánovaly. Ticho. Jen se zeptala: „Kdy?" „Byt je volný od prvního července, do té doby můžeme klidně přespávat u Romana, má teď jeden pokoj volný, spolubydlící odjel za rodiči na Moravu," odpověděla jsem s nadšením. Bude líp. Od Terezy jsem odcházela už v lepší náladě. Na její tváři byl znát úsměv. Jdu spát, tak nejlépe uspěchám čas. Nechám si snít o malém bytečku ve velkoměstě, který mi možná zachrání duševní zdraví. A nastartuje jistou kariéru. Ale o tom až později.
Na přání autorky změnila redakce její pravé jméno.
Jak snadno se lze stát společnicí? Je lehké spát s muži za peníze? Přečtěte si už zítra další část tohoho exkluzivního příběhu!
