Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Nadšení kluci a holky s brašnami s motivy oblíbených dětských hrdinů na zádech a s kornouty plnými sladkostí v ruce, dojatí rodiče o překot fotící každý krok svých ratolestí a slavnostní atmosféra. Takto dnes vypadá první zářijový den u většiny českých škol. A jak to bylo dřív?
„Tehdy se z toho dne nedělala taková sláva. Dětem se nedávaly žádné dárečky, dokonce se ani nefotilo,“ vzpomíná paní Svatava, pro kterou pouť vzdělávacím systémem začala mnohem dřív než za Gustáva Husáka – už v roce 1958, kdy byl prezidentem Antonín Novotný. „Vybavuju si, že jsem na sobě měla bílé punčocháčky a skládanou sukni a na zádech aktovku z umělé kůže na dvě přezky,“ líčí. Školáky ve třídě uvítala učitelka, následoval projev soudruha ředitele linoucí se ze školního rozhlasu a pomalu se zase mohlo jít domů.
Budovatelská hesla a kalamáře
Úplně jiné než dnes byly následující dny. Už jen tím, jak škola vypadala. Kromě jiného ji zdobily nástěnky plné budovatelských hesel a obrázků vztahujících se k nějakému aktuálnímu výročí. A odlišné bylo také vybavení tříd i samotná výuka.
Jinou než frontální metodu, kdy pedagog stojí před tabulí, děti neznaly, stejně jako koberce či interaktivní techniku. „My jsme měli ještě kalamáře. V rohu lavice byla taková díra a v ní sklenička, do které učitelka nalévala inkoust z lahve. Nejdřív jsme psali tužkou, ale po pár měsících jsme dostali násadku a perko, které se v inkoustu namáčelo,“ vypráví pamětnice a dodává: „A kdo psal dostatečně úhledně, tak pak přešel na plnicí pero značky Pionýr.“
Děti všechno vybavení dostaly
Na rozdíl ode dneška tužky i další výbavu včetně pomůcek na výtvarnou výchovu prvňáci ve škole dostali, stejně jako učebnice a sešity. Na ty ovšem bylo nutné sehnat obaly, které v období konce prázdnin a začátku školního roku patřily k nedostatkovému zboží. Učebnice, které vydávalo Státní pedagogické nakladatelství, byly pro všechny školy jednotné a školáci je „dědili“ po starších spolužácích.
„Nic jako pracovní sešity, kam by se dalo doplňovat nebo kreslit, neexistovalo,“ říká paní Anna, která na základní školu chodila v 80. letech. „Do knížek se psát nesmělo, ale když jste učebnici dostali už jako několikátý žák v řadě, býval to pořádný ‚salát‘,“ směje se.
Na pitný režim se nehledělo
Také svačiny se nesly v jiném duchu než dnes. Nehledělo se na nějakou vyváženost ani pestrost. „Nejčastěji jsem měla chleba s taveným sýrem zabalený v papírovém ubrousku. Žádné pití v lahvi jsme do školy nenosili, ostatně plastové lahve ještě nebyly. Myslím, že první pití jsme dostali až k obědu,“ vybavuje si Svatava. Později pak děti často nosily svačinu ve vymytém pytlíku od mléka, který se dal použít opakovaně.
Domů sami a pěkně po svých
Po výuce pak školáci, stejně jako dnes, odcházeli do družiny, kde trávili odpoledne. Tam je však vždy nevyzvedávali rodiče. „Snad už od druhého pololetí první třídy jsem chodila domů sama. A školu jsme neměli za rohem, ale tak dva kilometry pěšky,“ líčí pamětnice.
A o generaci mladší Anna dodává: „Nepamatuju si, kdy jsem začala chodit ze školy sama, ale asi poměrně brzy. My jsme si už jako dost malé děti na sídlišti hrávaly samy bez dozoru.“ V dnešní době pro většinu rodičů nemyslitelné stejně jako to, že by první školní den svých potomků společně neoslavili. Tak ať jsou jejich kroky jen šťastné!
