Článek
Tuzex (zkratka vychází ze slov tuzemský export) nebyl žádný československý výmysl. Vzorem pro tuto síť obchodů byl Obchodní syndikát, který vznikl v Sovětském svazu již ve 30. letech minulého století. U nás fungoval nejprve Darex (dárkový export), který skončil s měnovou reformou v roce 1953, aby na něj od roku 1957 navázal právě Tuzex.
Podobné obchody měly i další státy východního bloku, například v SSSR měli Berjozku a v NDR Intershop. Jako státní podnik u nás Tuzex fungoval do roku 1992 a byl vlastně jakousi pračkou zahraničních peněz.
Bony k dostání hlavně u veksláků
Více než 35 let po revoluci je to takřka nepředstavitelné, ale dlouhé desítky let si Čechoslováci nemohli volně směnit svou měnu za zahraniční. A peníze, které by náhodou vydělali v cizině, měli za povinnost nabídnout státu, který jim za ně vyplatil odběrní poukázky do Tuzexu, tedy bony.
Lidí, kteří disponovali valutami (tedy hotovostní zahraniční měnou) nebo devizou (účtem se zahraniční měnou), bylo málo a oficiálně nebylo možné si bony za koruny koupit. A tak úřadovala ruka černého trhu v podobě veksláků. „Postávali u prodejen Tuzexu, nešlo je přehlédnout. Člověk šel okolo a oni se pološeptem ptali: Chceš bony?“ vzpomíná Václav, který v mládí v Tuzexu nakupoval.
Mimo Prahu bylo Tuzexů jenom pár
Veksláci představovali státem tolerované podsvětí, jehož prostřednictvím režim pral peníze. Obchodovat s nimi sice nebylo legální, ale dělal to kdekdo a bylo to celkem běžné. „Když jsem od nich kupoval bony, jeden stál zhruba pět korun, mělo to v sobě kapku dobrodružství. Ale že bych se úplně bál, to říct nemůžu,“ líčí Václav.
Nakupoval v Tuzexu v Praze – v hlavním městě měla tato síť hned několik poboček, přičemž každá se specializovala na jiný typ zboží. Další prodejny se na českém území nacházely v Karlových Varech, Plzni, Mariánských Lázních, Mostě, Brně a Ostravě.
Vydělali jste v cizině nějaké peníze? Poslali vám příbuzní ze Západu nějakou „tvrdou měnu“? Stát vám ji proměnil na bonyFoto: Profimedia.cz
Becherovka, čokoláda, ale i auto
Zákazníci si v těchto obchodech mohli koupit luxusní věci ze Západu (třeba elektroniku a kosmetiku), stejně jako místní zboží určené k vývozu (Becherovka nebo čokoláda Studentská pečeť). Velmi oblíbená byla Kinder vajíčka (za dvě zákazník zaplatil jedním bonem) či Coca-Cola.
„Kupoval jsem tam pro holky třeba Creme 21, to je německá kosmetika, která se snad vyrábí dodneška,“ vypráví pamětník. „Anebo hezké prádlo, to také v běžných obchodech nebylo.“ V Tuzexu ovšem bylo možné sehnat třeba i automobil zahraniční výroby – takový Fiat 500 stál zhruba 7 500 bonů.
Kdo neměl rifle, jako by nebyl
Generace, které dospívaly na konci 60. let, si zde kupovaly své první džíny. „Kdo neměl džíny, jako by nebyl. To byl takový symbol Západu, kousek svobody,“ vzpomíná Václav s tím, že mladí byli ochotní klidně dřít celé léto na brigádě, aby si na kalhoty v ceně zhruba 200 bonů vydělali.
V mnoha koutech naší země se džínám dodnes říká rifle podle první značky, kterou u nás Tuzex prodával, později šlo koupit ale třeba i populární levisky. Šlo o tak nedostatkové a žádané zboží, že když kalhoty dosloužily, dělaly se z nich šortky nebo kabelky anebo se vypáraly nášivky, jimiž se pak ozdobilo třeba tričko. Dnes je to možná úsměvné, kdo tuto dobu ale zažil, nejspíš na to vzpomíná s jistou dávnou nostalgie…
