Podnikání pověsila na hřebík. Dnes Šárka Hloušková rozdává smích v balijské džungli

Když Šárka před více než osmi lety poprvé přistála na indonéském ostrově Bali, kam s manželem přijela na měsíční dovolenou, měla v batohu šaty, fén a boty na podpatku. Hned druhý den pochopila, že tyhle věci včetně dokonalé manikúry a kabelky sladěné s páskem jí tady jsou úplně k ničemu.

Vedla tehdy firmu s detoxikačními programy a poradnu zdravého životního stylu, ale netušila, že ji to vlastně už nebaví. „To jsem si připustila až tady, když jsem třetí den koukala do moře a přišla na to, že mě to ohromně otravuje a už to dělat nechci. Řekla jsem to nahlas a rozbrečela se. Při dalším pobytu jsme tu už zůstali,“ vzpomíná. Pomáhat dětem na druhé straně světa ovšem v plánu neměla, představovala si spíš, jak se bude válet na pláži a odpočívat. Nakonec to dopadlo úplně jinak.

Je to příběh jako z pohádky. „Přijde mi, že to byl osud a mělo to tak být. Když jsem něco chtěla, vždycky jsem potkala někoho, kdo mě nasměroval tam, kde to dostanu,“ říká Šárka. Jednoho dne si na samém východním cípu Bali, v zapadlé vísce Seraya, kreslila na terase bungalovu, kam za ní přišly tři malé děti. „Vyndala jsem papíry i pro ně a další den jich přišlo šest. Rychle si řekly, že nějaká bílá žena si kreslí s dětmi,“ vzpomíná. Během měsíce měla na terase dětí asi čtyřicet a už se jí tam nevešly.

Krásné, řeknete si, ale co s tím? Vyslala prý tedy přání do vesmíru, že by chtěla místo, kde by si s nimi mohla hrát, a přišel majitel pozemku, ať jim postaví školu, že jí dá parcelu zadarmo. „Na Startovači jsem vybrala během čtrnácti dnů přes 50 tisíc korun a začali jsme stavět,“ popisuje akční žena spontánní vznik původní jednoduché budovy o velikosti prostornějšího obýváku. Jelikož do klubovny už nějakou dobu dochází stovka dětí a od září jich přibude dalších dvacet, starou klubovnu letos zbourali a postavili novou, třikrát větší, kterou Šárka tentokrát financovala z facebookových dražeb.

Balijské děti ve škole nemají výtvarnou, hudební ani tělesnou výchovu, natož odpolední kroužky, takže jim klubovna tyto aktivity supluje. Vedle kreativních činností se učí angličtinu, tancují nebo si zkrátka jen hrají s hračkami, které doma nemají. K programům pro děti přibyly také angličtina a aerobic pro maminky. „To je strašná prča,“ směje se Šárka svým nakažlivým smíchem. Program společně se Šárkou zajišťuje balijská učitelka a dva čeští dobrovolníci, kteří se po měsíci střídají.

Klubovna je zadarmo, na provoz si děti samy vydělají výrobou náramků, což je velmi baví. Příjmy mají také z chovu prasátek, která prodávají vykrmená. Úspěšným projektem je i výměna plastů za rýži. „Byla jsem strašně naštvaná, jak Balijci s plastem nakládají. Buď ho zapálí, hodí do moře nebo do potoka či zakopou do země, a tak jsme začali rozdávat za několik kilo nasbíraného plastu kilo rýže.“ Jen poslední dobou jim to trochu komplikuje vláda poplatky nebo nařízením, že odpadky musí být čisté.

Děti z rodin, které plasty nadále pálí, mají do klubovny stopku. „Musí být balanc, něco za něco. Nic nedávat zadarmo. Podle mě je špatně přijít do rozvojové země, dávat horem dolem a oni jen natahují ruce. Nechci je zkazit,“ podotýká už vážně a dodává: „Jednorázová pomoc v zemích třetího světa nic nevyřeší, ukazuji jim spíš cestu, jak si mohou pomoci sami.“

Všechny aktivity probíhají pod křídly Šárčiny neziskové organizace Help by Sarah. V rámci ní děti jezdí také na výlety. „Vyjet někam o víkendu s rodiči se tady nenosí,“ vysvětluje. A tak se děti poprvé podívaly za hranice své vesnice, třeba do Ptačího parku, do vodního chrámu Tirta Gangga nebo do ZOO. Šestnáct starších dětí má zase aktuálně prostřednictvím adopce na dálku možnost studovat.

Díky sponzorům z Česka mohou malí Balijci poprvé zažít i oslavu narozenin s dortem, všichni školáci mít aktovky a boty nebo deku a polštář na spaní. „Biomatky mi nadávají, proč jim nekoupím pořádné boty s vložkou, aktovky s pevnými zády nebo proč nepořídím do klubovny židle a stoly. Někteří mi také vyhrožují Bohem, prý jsem ďáblovo dítě, když chodím na jejich hinduistické ceremonie. Schytávám to i za Coca-Colu k narozeninám,“ stýská si Šárka, ale vzápětí zase hýří optimismem. Přes všechny starosti a hejty na sítích, které ji v minulosti v jednu chvíli dostaly až na dno, říká: „Máme se krásně. Jsme zdraví. A na Vánoce se chystám domů, na to se moc těším.“

Jedno ze stovky serayských dětí je pro Šárku ve vesnici výjimečné. Dnes už třináctiletá slečna Wayan se narodila mamince za svobodna, a to je na ostrově obrovský průšvih. Navíc holky jsou tady jen hladový krk navíc. A tak, když se máma znovu vdala, nechala malou Wayan u babičky a nemocného dědečka, kteří patří k nejchudším ve vesnici.

Wayan byla zanedbaná, nevěděla, že sluníčko je žluté, a neuměla držet tužku. Její pronikavé tmavé oči, které den za dnem pozorovaly dění na terase Šárčina bungalovu z kukuřičného pole, českou ženu uhranuly natolik, že se o holčičku začala starat. „Byla bosá, špinavá a nikdo ji nechtěl. Vlčí dítě. Když přišla, podívaly jsme se na sebe a já věděla, že je naše,“ líčí Šárka.

Wayan díky ní chodí do školy, umí číst a psát. „Platíme jí doučování, školní uniformu a další vybavení, kupuju jí každý měsíc pytel rýže, vajíčka, olej. K nám chodí někdy na večeři, přijde se vykoupat do bazénu, ale spí doma a žije úplně normální balijský život, hledá listy pro krávu, nosí vodu na hlavě,“ popisuje Šárka.

Dnes už Wayan není tak divoká, hodně se prý zklidnila. „Už k nám chodí méně, přijde se podívat, co je nového, nají se, popovídá a zas odběhne. Kamarádky pořád nemá, ale zlepšuje se to a ve škole si ji taky chválí,“ dodává Šárka. Česky ji neučí. Sice prý rozumí pár slovům, ale mluví spolu většinou mixem indonéštiny a angličtiny. „Nechci ji vytrhnout z jejího prostředí. Co když jednou odjedu?“ zamýšlí se. A jestli k tomu jednou opravdu dojde? To sama zatím neví.

O jedné věci však přesvědčena je. Pokud si za 50 let jedno jediné dítě vzpomene, že chodilo k ní do klubovny, je to pro ni největší životní odměna. „Líbí se mi myšlenka, že lidi jednou nebudou vzpomínat, jaké jsi měla šaty a auto, ale jaké jsi měla srdce. A o tom to je. Aby na tebe lidi vzpomínali přes dobré skutky, a ne proto, že jsi měla Audinu.“

Vaše dítě možná nepřežije! Rodiče těžce nemocných dětí potřebují psychickou pomoc a podporu