Jan Cina: „Péče o blízkého člověka mě teprve čeká. A mám obavu, jak to zvládnu…“

Každá společensky prospěšná instituce je ráda, když jí s prací a zviditelněním pomáhají známé osobnosti. Nejinak je tomu i u organizace Mila, která se už osmým rokem snaží o to, aby bylo dobře jak seniorům, tak i těm, kdo o ně pečují. Založila ji Simona Bagarová na základě své osobní dobrovolnické zkušenosti a jejím vroucím přáním je, aby byla práce pečovatelů, kteří se o seniory starají, nejen lépe ohodnocená, ale také celospolečensky víc uznávaná. A aby lidé téma péče o seniory nevnímali jen jako zátěž, ale také jako příležitost.

Simona Bagarová napsala dvě inspirativní knihy. První se jmenuje Hořím a přináší pět rozhovorů s profesionálními pečujícími, volné pokračování Hladím pak setkání s lidmi, kteří mají téma péče v životě jinak než jako profesi. Obě knihy existují i v benefiční audioverzi, kterou si můžete zakoupit a organizaci Mila tak podpořit.

Hořím načetli Daniela Kolářová, Kryštof Hádek, Zdeněk Svěrák, Martha Issová, Pavel Řezníček či Klára Melíšková, druhou knihu interpretují Pavla Beretová, Petra Špalková, Lenka Termerová, Miroslav Krobot – a také oblíbený herec Jan Cina. A právě jeho jsme se zeptaly, proč se rozhodl pomáhat a co pro něj téma péče o seniory vlastně znamená.

Co se vám vybaví, když se řekne péče?

Vybaví se mi péče o někoho. A taky péče o sebe. Je to téma, které je přítomné v našem životě od samého narození. Nejdříve někdo pečuje o nás, když jsme miminka, postupně se o sebe učíme pečovat sami a většina z nás pak zažije i moment, kdy pečuje o někoho ze svých blízkých. To, jak to dělat správně, nás učí život. A rozhodně se mi té v souvislosti vybaví i náročnost. A taky to, že na péči člověk není sám. Vždycky jste na to minimálně dva. Ten, kdo péči přijímá a ten, kdo ji poskytuje. Takže je to vlastně dialog i vztah.

Máte vy sám nějakou osobní zkušenost s péčí o někoho blízkého?

Nemám. Teprve mě to čeká. Určitě s tátou, který má Parkinsonovu chorobu a je jasné, že časem bude potřebovat větší pomoc. Moji prarodiče zemřeli, když jsem byl ještě docela malý, takže v souvislosti s nimi vnímám téma péče spíš zprostředkovaně. Ta hlavní zkušenost bude tedy asi až s tátou. A samozřejmě mám obavu, jestli to zvládnu. Chtěl bych o něj pečovat správně, ale co to znamená – správně? Je to velká neznámá, směs pocitů a jedno velké nevím. A taky pocit, že pečovat o někoho v sobě nese potenciál zažívat větší blízkost a prohloubit vztahy.

Nedávno jste se vrátil z New Yorku, kde jste strávil čtyři měsíce. Máte pocit, že se tam lidé chovají jinak než u nás?

Můj hlavní pocit z toho místa je, že tam je pozitivní energie a větší všímavost a otevřenost mezi lidmi. Baví mě, jak se při běžném nakupování na chvíli zapovídáte s někým, kdo je zrovna vedle vás, jak se na vás v parku někdo jen tak usměje… Mám to tam rád. Ale určitě je něco jiného v New Yorku dlouhodobě žít. Cítil jsem tam velkou blízkost a zájem lidí o sebe navzájem. Bylo mi to příjemné, protože v Čechách tohle trochu chybí. Ale postupně zjistíte, že abyste v místě, jako je New York, přežila, musíte jet trochu sama na sebe. To mě překvapilo, protože to u nás nezažívám.

Takže vztahy mezi lidmi jsou tam jiné?

Řekl bych, že ano. U nás mám pocit, že když už si nějaké vztahy vytvoříte, tak jsou pevné a můžete se o ně opřít. V New Yorku jsem několikrát zažil, že jsem nevěděl, na čem jsem. Rozhodně to pro mě ale byla inspirující zkušenost, protože New York je multikulturní místo, kde máte možnost zažít spoustu způsobů, jak k životu přistupovat. Ten kulturní mix a pestrost mě bavily hodně.

Organizaci Mila také pomáháte s podporou první interaktivní výstavy o péči v pražské Chemistry Gallery, která odstartuje na podzim. Máte s kombinací sociálních témat a umění dobrou zkušenost? Proč k sobě mají tyhle obory blízko?

Podle mě je společným jmenovatelem práce s emocemi. Umění může pomoci určité těžké emoce, které třeba právě v sociální práci a péči jsou, snáz zprostředkovat nebo pojmenovat. Díky tomu se lidé můžou víc otevřít – a možná se pak těžkých témat tolik nebojí. Umění je vlastně taky sociální služba. Dává lidem příležitost hledat odpovědi na otázky, inspiruje je a pomáhá jim.

Proč by na výstavu, která nese název Institut blízkosti, měli lidé přijít?

Bude to krásný zážitek. Spolupracujeme na ní s předním českým scénografem Markem Cpinem a téma péče chceme představit uměleckou formou, nabídnout lidem, aby se péče doslova dotkli. Její součástí bude také 4. 11. benefiční koncert Báry Polákové.

Vnímám tu výstavu, nebo spíš projekt, jako prostor, kde se lidé můžou setkat se vším, co k péči patří, a to velmi vřelou formou. Bude to barevné a kreativní. A já s Bárou budeme v Chemistry Gallery na literárním odpoledni 31. 10. od 17 hodin a za doprovodu kytar předčítat návštěvníkům z knihy Hořím, která ukazuje, že podstatou péče o člověka je lidskost a laskavost. Tak přijďte!

Co dělat, když váš blízký ztrácí paměť a soběstačnost?