Článek
„Podívej se na Evičku,“ říkaly mi babička a matka, „jaká je pěkná…“ Tak tahle věta mne provázela mým dětstvím. Zatímco sousedovic Evička byla pěkný melounek, já jsem byla vychrtlé anorektické dítě, kterému se zvedal žaludek už při pouhém pohledu na jídlo. Babička, mimochodem výborná kuchařka, si zoufala a matka mne posílala do ozdravovny. Z té jsem se vracela ale ještě hubenější. Dodneška, když slyším slova rybí tuk (kterým nás tam denně krmili, abychom měli chuť k jídlu), vrací se mi ta příšerná pachuť na jazyk. Brrr, nic tak odporného jsem nikdy nejedla.
Míjely roky a dětství přešlo do puberty. Najednou mi narostly boky a prsa a zadek (Evička začala za králíkárnou kouřit a zhubla) a babička se jednoho dne na mne spokojeně zadívala a řekla: „Ale, ale, z tebe je pěkná holka!“ V hlavě mi začala ječet varovná siréna. V mém překladu to totiž znamenalo: „Ty jsi ale pěkně tlustá!“ Vyděsila jsem se. Postavila jsem se před zrcadlo. Kde se stala chyba? Čí geny zapracovaly nebo že bych se začala přejídat?
Začalo období zkoumání a trápení se. Jedna dieta následovala druhou. Počítání joulů, tukožroutská polévka, pak jsem zase jedla jenom zelný salát, následovala dělená strava. A tenis a aerobik a běhání v igelitu (šustila jsem na dálku a děsila tím všechny úchyly v parku) a skákání přes švihadlo a... a váha se ani nehnula.
A pak jsem nastoupila na vysokou školu a musela jsem jít na vstupní lékařskou prohlídku. Svléknout do spodního prádla a jedna studentka za druhou pěkně do ordinace. Zvážit, změřit, očkování. Za stolem seděla prošedivělá paní doktorka, zvedla hlavu a povídá: „No, konečně přišla holka, která je akorát. Ani tlustá, ani hubená. Vy jste přesně taková, jaká máte být.“
A v tu chvíli to ze mne spadlo. Plnou parou jsem se pustila do studentského života, a že jsem si ho tedy užila. Diskotéky a chmel a mejdany po zkouškách a lyžování a cestování a samozřejmě kluci. Svou váhou jsem se přestala trápit a dodnes jsem té paní doktorce vděčná. Vždyť na světě je přece tak krásně a tolik jsem toho chtěla vidět a zažít. A to při stálém počítání kalorií snad ani nejde. Člověk pak už totiž nemůže myslet na nic jiného. A o tom život není....
Nepatříte k nejštíhlejším, ale vůbec si z toho nic neděláte? Smířila jste se se svou váhou, přestože vám všichni říkali, že máte zhubnout? Pojďte nám napsat svůj recept na šťastný život s kilogramy navíc na info@prozeny.cz a vyhrát 500 korun.
