Článek
Čtu si tady příběhy, jaké krásné Vánoce všichni kolem mě mají, a moc mě mrzí, že s vámi všemi nemohu sdílet stejnou radost a nadšení. Možná když se konečně někomu svěřím se svým trápením, uleví se mi a svět bude zase růžovější.
Je to už pět let, bylo mi dvacet. A na Štědrý den mi přijela návštěva. Byl to můj bývalý přítel, kterého jsem i po rozchodu milovala. Vždycky, když se objevil, jako bych to ani nebyla já. Musela jsem s ním strávit každou volnou minutu, i když jsem věděla, že jakmile odjede, budu zase sama. Ne jinak tomu bylo tehdy.
Máma mě nechtěla pustit ven, že prý mám pomáhat s přípravami na štědrovečerní večeři. Já jsem ji ale neposlouchala. Po esemesce zazvonil zvonek u dveří a já byla ta tam. „Vrátím se brzy," volala jsem tehdy ještě plná energie a nadšení.
Nebyl ale sám, byl s ním bratranec. To mě překvapilo, ale brala jsem to jako fakt. „Máme pro tebe překvapení," znělo z jeho nádherných úst. Nechtěli mi říct, kam jedeme a co se bude dít. Během chvilky jsme se ocitli za Prahou. Asi dvacet kilometrů. Ani jsem nevěděla, že tu má chatu. Pozvali mě dál a nabídli mi skleničku. Proč ne, řekla jsem si, vždyť jsou Vánoce. Pak se ale stalo něco neočekávaného.
Spoutali mě, pak jsem omdlela...Foto: Shutterstock.com
Karel se na mě vrhl. Svázal mi ruce za zády a začalo peklo. Měla jsem hrozný strach. Nejprve mi sprostě nadávali, že jsem laciná holka, pak mě začali svlékat. Dostala jsem ránu do obličeje. Na chvíli jsem ztratila vědomí a nevím, co se mnou dělali. Když jsem se probudila, byla jsem nahá a ležela jsem na posteli. Nade mnou se skláněla hlava Karla, který vyzýval svého bratrance, ať si taky poslouží, že už jsem vzhůru. Nemohla jsem se hnout. Brečela jsem, prosila... ale bratranec na to nehleděl. Roztáhl mi nohy... a... nebralo to konce.
Křičela jsem, ale bylo to na samotě, takže mě nikdo neslyšel. Pak mě Karel náhle popadl do náruče a odnášel někam pryč. Venku byla zima, sněžilo. Nahou mě přivázal ke stromu a říkal, že mě tu nechá. Šly na mě mdloby, ale zima nedovolila, abych omdlela. Asi po čtvrt hodině, kdy se mi oba smáli a já prosila, aby mě nechali, mě nakonec odvázali. „Sbal si svoje věci a vypadni!" řval na mě Karel. Tak rychle jsem ještě nikdy nebyla oblečená. Nasedli do auta a ujeli. Půl hodiny jsem stopovala v mrazu, až mi jedna paní zastavila a odvezla mě do města.
Když jsem přišla domů, nezmohla jsem se ani na slovo. Máma věděla, že se něco stalo. Byla jsem špinavá a ubrečená. Ale neptala se. Čekala, že jí to řeknu sama. A já to nikdy neřekla. Nikomu! Strašně se stydím! Vánoce už nikdy nebudou takové, vždycky na to myslím a nemůžu to vymazat z hlavy. Ve skrytu duše si říkám, že jsem si za to mohla sama. Na policii jsem nešla. Neměla jsem odvahu a nechtěla jsem poslouchat to vyptávání, chtěla jsem rychle zapomenout.
I Naďa si jistě zaslouží lásku, něhu a právo na šťastný život. Máte pro ni nějakou radu, vzkaz nebo přání? Napište jí pod článkem v diskusi nebo na info@prozeny.cz. Nové Téma týdne startuje až po Novém roce a věřte, že bude neméně zajímavé.
