Článek
Občas se divím některým maminkám, které potkávám na dětských hřištích. Jednou jsem seděla u pískoviště a přišla tam maminka s malou roztomilou tříletou holčičkou. Holčička byla skutečně kouzelná. V růžových šatičkách a bílých sandálkách. Její maminka si přisedla zřejmě ke své kamarádce a dítě poslala „si hrát“. Po nějakém čase klábosení, kdy si své dcery absolutně nevšímala, ji začala hledat. Dívenka seděla v písku a vyráběla si bábovičky přímo na svých botičkách i šatičkách. Maminka přiskočila, dítě doslova odtáhla z písku a pucovala jej za to, že si dovolilo ušpinit oblečení, které stálo tolik peněz. Chování této maminky jsem nepochopila.
Možná mám zvláštní přístup, ale jestliže jdu s dítětem na hřiště, tak přece počítám s tím, že se tam může ušpinit, ne? Opravdu pochybuji o tom, že by dotyčná paní šla sbírat rajčata v lodičkách a kostýmku. Mně osobně špína nevadí. Já to opravdu ručně neperu. Jediná práce, kterou s tím mám, je ta, že oblečení dám do bubnu pračky, stisknu pár knoflíků, poté je vyndám a pověsím. Svoje děti nijak nebuzeruji za špínu na oblečení, když si hrajeme venku. Proč taky? V dětském smokingu či dětské večerní róbě je na písek neposílám a bílou barvu jsme ze šatníku vyřadili úplně.
Ano, moje děti jsou čuňátka. Občas nevím, kde začíná moje dítě a kde končí bláto. A líbí se mi to, jak jsou spokojené, když jen tak kuchtí z písku a hlíny a vody. Samozřejmě, že existují jistá pravidla pro chování na veřejnosti, ve městě, ve školce a podobně. A my je dodržujeme. Aspoň se o to tedy společnými silami snažíme.
Ale proč těm dětem občas neuvolnit ten pomyslný řetěz zákazů a pravidel? Proč je nenechat zmazat se od hlavy až k patě od bláta a hlíny, prodřít kolena tepláků a zašpinit se od trávy? Proč se neušpinit spolu s nimi? Nemusím být pořád jen matka krutovládkyně, abych jim byla schopná dát to nejlepší ze sebe sama.
Víte, co děláme my? Párkrát do roka, když prší, rušíme pravidlo vyhýbání se kalužím. Číslo jedna i číslo dvě dostanou dvoje ponožky, gumáky a pláštěnku. Já si obuji děravý kecky, nasadím si kšiltovku a jdeme řádit. Doslova. Běda tomu, kdo nějakou kaluž mine a neposkočí v ní. Děti to milují. Celý rok je pořád pucuju za mokré boty, když neposlechnou a nějakou kaluží proběhnou. Ale tento jeden jediný den jsou šťastné a spokojené, protože můžou takřka vše. Trestné body a návrat domů hrozí jen tomu, kdo první začvachtá nebo nějakou kaluží doslova proplave. Cákáme a utíkáme, chytáme kapky, honíme žáby, sbíráme šneky a slimáky, kteří po dešti vylézají. Také sbíráme žížaly do kyblíku a nosíme je babičce, protože se jich štítí.
Přijde vám to divné? Říkáte si, že ta ženská je vážně magor a tohle byste nikdy nedělali? A proč ne? Vždyť pláštěnka uschne a gumáky také. Prádlo se vypere, děti se umyjí v teplé vodě a dostanou horký čaj.
Počkejte si na déšť a zkuste to. Je to vážně fajn. Navíc to má jednu skrytou výhodu. Čím více bláta se jim nalepí na holínky, tím těžší je chůze. Čím těžší je chůze, tím více síly musejí děti vynaložit. A čím více síly vynaloží, tím unavenější pak budou.
