Hlavní obsah

14 tisíc dnů do smrti: Proč si dobrovolně otravujeme život?

Foto: Jakub Jurdič

Život? Shazujeme samy sebe a vidíme jen to, jak moc neschopné jsme

Sem tam nějaký panáček, cigaretka, připálený smažák, návštěva fastfoodu, a naše játra mají o práci postaráno. Neustále filtrují jedy, které do sebe vpravujeme, a skoro nikdy se nezastaví. Oproti tomu mozek nefiltruje nic.

Článek

Mozek si klidně přijímá veškeré jedovaté myšlenky, které k nám zabloudí, a kolikrát ještě masochisticky přihlíží, jak nám lezou pod kůži.

Může to být třeba jenom manželův letmý pohled na jeho více než pohlednou kolegyni, fotka přátel na Facebooku z večírku, kam vás nepozvali, průpovídka tchyně k výchově dětí, šuškanda kamarádek o vašem nepřehlédnutelně rostoucím zadku či úsečný šéfův výraz, a už to začíná v mozkových závitech bublat. Jedovaté myšlenky se zákeřně vplíží do hlavy, kde se uhnízdí a vrtají. A ke všemu začínají rozvíjet ujeté teorie o naší neschopnosti.

O neschopnosti být skvělá matka, která se dokáže ovládat i nad věčně protáhlým obličejem svého puberťáka a chápat jeho křehkou duši i v situaci, kdy dává dost jasně najevo, že jste naprosto příšerná, protože se ho pořád vyptáváte, jestli si už konečně uklidil ten brloh, který stále nazýváte dětský pokojíček.

O neschopnosti být skvělá manželka, která dokáže oděná jen v negližé vykouzlit nejen výtečnou večeři, ale i úsměv na tváři, když manžel přijde domů a jídlo je už dávno studené (ona zmrzlá), poněvadž ještě zašel na jedno.

O neschopnosti být skvělá milenka, která čeká až na ni přijde řada, a nikdy nedělá žárlivé scény. O neschopnosti přestat dělat hysterické scény manželovi, když mu přijde v noci smska, a sama sobě, když slíbená smska nepřijde.

O neschopnosti zhubnout, dopsat román, vypravit děti do školy včas, mít nakoupené dárky několik měsíců před Vánoci, mít dostatek peněz na účtu, najít si lepší práci, najít si pořádného chlapa, mít byteček jako ze škatulky, zajít na masáž, kosmetiku nebo s kamarádkou na kafe, umět si zorganizovat čas a nebýt věčně unavená.

Místo toho, aby si mozek vzal příklad z jater a začal filtrovat, když jasně musí poznat nepřehlédnutelné příznaky otravy, naopak ještě přilévá olej do ohně. Poukazuje na všechny kolem, kteří levou zadní zvládají to, co vy ne, a srovnává jejich zaručeně lepší životy s těmi vašimi. A aby to nebylo málo, ještě se kolikrát začne mrzce šťourat v minulosti a dalších křivdách.

Můžete být přeborníkem na biopotraviny a zdravý životní styl, přesto stačí jedno křivé pohlédnutí nebo nepříjemná výčitka či vzpomínka, a už tělem putuje pořádně otrávená žluč, na kterou ani játra nestačí.

Jediné, co s tím můžeme dělat, je filtrovat si svoje myšlenky samy. Nevšímat si těch, co jsou vlezlé, o které se nikdo neprosil, se kterými neumíme naložit a očividně otravují život. Vyhodit je pěkně z kola ven a nedávat jim energii, kterou se živí jako mozkomor.

Netřeba ovšem jenom zoufat! Na otravu našimi jedovatými myšlenkami naštěstí existuje protilék. Je jím úsměv. Možná to zní moc jednoduše, ale zkuste to. Naordinujte si ho i ve chvílích, kdy vám vůbec není do smíchu, a natlačte si ho povinně do tváře jako dítěti pilulku, kterou nechce pozřít, přestože by mu pomohla. Vám to pomůže taky!

Uvidíte, že i ta křečovitá grimasa, která chatrně připomíná úsměv, nakonec den aspoň trochu rozjasní.

ynezorPumanzeSaNyknalC