„Brečela jsem a zuřila, když mi to řekl.“ Janina muže v dětství sexuálně zneužil třídní učitel

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jana Papršteinová představuje projekt #odvážný, ve kterém se její muž Tomáš skrze sdílení skutečných příběhů hluboce dotýká vážných témat či traumatizujících zážitků. Také společně s terapeutkou Renatou Ježkovou napsal knihu s názvem Klubovna Naděje, kde se jeho zkušenost propojuje s pohledy odborníků. Chce zvýšit povědomí o ochraně dětí a prevenci pohlavního zneužívání. Toho se totiž nejčastěji dopouštějí lidé z blízkého okolí…

Příběh vašeho muže je všeobecně známý. Jeho veřejné sdílení přišlo až poté, co jste byli spolu. Jak vám bylo, když se vám s těmi hrůzami poprvé svěřoval, a co on?

Řekl mi to relativně brzy poté, co jsme se seznámili. Myslím, že se mu ulevilo – cítil, že mi může důvěřovat. Já měla strach, co všechno se dozvím. Brečela jsem, zuřila, objala ho… Dal mi přečíst svůj deník, některé části jsou dnes v knize Klubovna Naděje. Máme na ni úžasné ohlasy, že lidem skutečně pomáhá.

Váš muž Tomáš rozjel projekt, který pomocí otevřených rozhovorů upozorňuje na tabuizovaná témata. Je tam nějaký příběh, který se vás dotkl víc než ostatní?

Každý příběh nás zasáhne – ať jde o zneužívání, domácí násilí, sebevražedné pokusy, rakovinu, šikanu nebo ztrátu miminka. Žádný příběh není „horší“ nebo „méně hrozný“. Mě osobně se silně dotýká jakékoli násilí, manipulace a velice podceňovaná šikana. Jak řekla terapeutka Renata Ježková, i dítě, kterému někdo každý den krade pastelky, prožívá strach o život.

Na youtube má pořad #odvážný přes 12 milionů zhlédnutí. To je obrovské číslo…

Ukazuje to, kolik lidí prožívá podobné věci a že potřebují prostor, platformu, kde o tom mluvit. Často se v komentářích ozývají lidé, že zažili to samé. Těší nás i pozitivní reakce na rozhovory s odborníky. Dál chceme vytvářet prostor, kde se lidé nebojí mluvit. Pro mnohé to je impuls začít mluvit, napsat nám nebo si konečně říct o pomoc.

Jak se lidé, kteří jdou s tak smutnou pravdou ven, cítí?

Uleví se jim, když zjistí, že někdo jiný prožil něco podobného. Ne každý je hned připraven mluvit – chce to čas. Ale vědomí, že na to nejsme sami, je velmi léčivé.

Říká se, že 90 % případů sexuálního zneužívání jsou pachateli lidé z blízkého okolí nebo rodiny. Opravdu je to tolik?

Bohužel ano. Nejčastěji zneužívají lidé z blízkého okolí. Ti, kterým věříme. A právě to jim dává prostor k manipulaci. Vědí, jak si dítě (nebo i dospělého) omotat kolem prstu, jak ho přesvědčit, že to, co se děje, je „normální“. O to větší je pak zmatek, stud a ticho, které kolem toho zůstává.

Sdílením manželova osobního příběhu chcete ostatním ukázat, že v tom nemusí být sami a že z každého pekla je cesta ven. Co jim kromě sdílení pomáhá nejvíc?

Především pocit, že jim někdo naslouchá a nesoudí. Důležité je uvědomit si vlastní sílu, kterou možná ztratili, a postupně na sobě pracovat, často s odbornou podporou. Velkou pomocí je také mít kolem sebe lidi, kterým věří a mohou se o ně opřít.

Co kromě sdílení pomohlo Tomášovi?

Že měl vedle sebe někoho, kdo ho skutečně poslouchal a přijímal bez soudu. Velkou roli hrála také odborná pomoc a jeho vlastní práce na sobě – krok za krokem.

Vrací se Tomášoví trauma i po těch letech? Doléhá to na něj?

Takové zážitky člověka poznamenají. Je to celoživotní práce sám na sobě. Nejde to vymazat, jde s tím pracovat. Ano, samozřejmě jsou i temnější období, ale zvládáme to.

Jak je možné, že pachatel, který se na manželovi dopustil takových zvěrstev, je už na svobodě, nechal si trest vymazat z trestního rejstříku, a dokonce opět učí?

Tohle má samozřejmě několik rovin. Ten člověk dostal směšně nízký trest – jen podmínku. Nařízenou léčbu obcházel, a přestože s dětmi neměl mít nic společného, dál jezdil na dětské tábory. Co na to říct? Takhle u nás bohužel dlouho fungovala legislativa.

Nyní se věci konečně pohnuly – i díky Tomovi a jeho usilovné práci se podařilo prosadit zákon, který podepsal prezident. Lidé odsouzení za sexuální či násilné činy na dětech už nebudou moci s dětmi pracovat dvacet let, v některých případech nikdy. Záznam z rejstříku si nesmažou a nově to platí zpětně od roku 2005. Po letech bezmoci je to velký krok k ochraně dětí! A taky důkaz, že když se člověk nevzdá, může systém opravdu změnit.

A to, že Tomášův pachatel popírá svou vinu… Když člověk dlouho věří své lži, nedokáže už vidět jinou realitu. Možná už by ani nedokázal unést pravdu.

Měla jste třeba vy osobně potřebu se s ním potkat?

Neměla. Netuším, co bych mu řekla.

Sami jste rodiče. Nemáte po tom všem, co manžel prožil, úzkostnější potřebu je víc chránit?

Přirozeně v sobě máme větší ostražitost. O to víc nám záleží na tom, aby děti vyrůstaly v bezpečí, ale i v důvěře a svobodě. Nechceme je vychovávat ve strachu.

Kdy máte v plánu jim povědět, co se jejich tátovi stalo?

Až přijde čas. Až budou dost zralé na to, aby to unesly, a zároveň dost v bezpečí, aby to pochopily. Chceme jim pravdu předat citlivě a s respektem k jejich věku i potřebám.

Pustíte je v klidu třeba na tábor?

Děti je potřeba chránit, ale ne izolovat. Je pro nás důležité vědět, s kým tráví čas. Základem prevence je otevřená komunikace – mluvíme s nimi o emocích, o těle, intimitě, o tom, kdo a za jakých okolností se jich může dotýkat. A že můžou říct „ne“, i když se jich třeba jenom babička zeptá, jestli jim může dát pusu.

Co byste ráda řekla těm, kdo teď čtou tyto řádky a trápí je nějaký palčivý problém, o kterém se bojí mluvit?

Nezůstávejte ve své bolesti sami. Svěřte se někomu, komu důvěřujete. Může to být kdokoliv, kamarád, kamarádka, někdo z rodiny, kolega, anonymní linka… Vždy existuje cesta ven! Nemusíte na to být sami. I proto chodí lidé coby hosté do pořadu #odvážný. Pomohou sobě a třeba i někomu dalšímu, kdo prožívá něco podobného. To, že nezůstaneme se svým příběhem sami, může být velmi léčivé a pomocné. Lidé jsou často silnější, než si myslí. Každý může být #odvážný.

>>>Tomášův příběh ožil v podcastové sérii Nejlepší kamarád. V investigativní rekonstrukci Jiřího Kubíka se k případu vrací učitel, žák, lidé z jejich okolí, policistka i soud.