Hlavní obsah

Alena Kunertová alias Ta, která umí přivézt světové hvězdy. Co všechno obnáší hledat mladé talenty

Foto: archiv Aleny Kunertové
13. 3. 2022

Dobrá hudba je jako dobré víno, říká Alena Kunertová, která do České republiky vozí nejzářivější hvězdy světové operní scény. Stejně jako se ke kvalitnímu vínu potřebujete prochutnat, tak je třeba se k těm nejlepším hlasům proposlouchat. Zvlášť, když je součástí vaší práce také vyhledávání talentů.

Článek

Léta pracovala na vysokých manažerských pozicích v hotelovém byznysu, ale nakonec si ji k sobě přitáhla milovaná opera. Původní profese se ale z rodiny úplně nevytratila, „zdědil“ ji syn, kterého vychovávala sama. „Matěj byl dítě v tašce, lítala jsem s ním od jednoho hotelu k druhému. Když pak přišel, že chce studovat hotelovou školu, řekla jsem, fajn. Tak jdi do kuchyně mýt nádobí a odtud to vezmi na toalety, protože když chceš dělat ředitele hotelu, musíš vědět, jak to v něm chodí. Možná jsem byla tvrdá, ale poznal tak celý provoz, což mu určitě prospělo,“ říká žena, která před dvaceti lety založila úspěšnou uměleckou agenturu Nachtigall Artists.

„Pracovala jsem v hotelu Jalta, který je kousek od Státní opery, takže u nás vystupující často bydleli. Občas potřebovali něco zařídit, s něčím pomoci, navazovali jsme přátelství. Tam se to najednou celé propojilo,“ vzpomíná na své začátky promotérka galakoncertů a impresário vycházejících hvězd.

Jak vypadá moment těsně před tím, než si řeknete, aha, tohle bude jednou hvězda operního nebe?

Kromě toho, že dostávám tipy od ředitelů uměleckých škol a podobných institucí, objíždím také soutěže, na nichž se prezentují mladí operní zpěváci z celého světa. Slýchám mnoho skvělých hlasů, ale když přijde něco opravdu výjimečného, v hlavě se mi rozsvítí maják. Mimořádné talenty a mimořádné osobnosti totiž vyzařují úplně jinou energii.

Jak jste si ten čich na budoucí hvězdy vypěstovala?

Dědeček byl lékař, měl rád operu a mezi operními pěvci měl hodně přátel. Odmalinka jsem se mezi nimi pohybovala, brali mě do divadla, takže jsem hudbou nasákla velmi brzy. Kvalitu jsem byla schopná poznat zřejmě už jako dítě, protože když jsem zkoušela na něco hrát či zpívat, sama sebe jsem vyřadila. Nedalo se to poslouchat. Byla to katastrofa, zvuk, který jsem produkovala, se mi ani trochu nelíbil. Tak jsem si řekla, že na to asi budu muset jít jednou jinak.

Říká se, že posluchačů klasické hudby jsou v populaci dvě až tři procenta. Není riziko zaměřovat se na neznámá jména, když můžete sáhnout po jistotě hvězdného interpreta, jenž vždycky vyprodá sál?

Samozřejmě, velká jména fungují vždycky. Ale já se snažím vybírat hlavně pěvce, kteří mají silné charisma. Od těch mladých, které vyhledávám všude po světě, až po superstar. Jinak pokud jde o ta procenta, já bych byla optimističtější. Podle mého to může být až pět procent fajnšmekrů, kteří přesně vědí, na co jdou, vybírají si. Pak je tu ale dalších patnáct procent posluchačů, které zajímá populárnější repertoár klasické hudby. No a nějakých deset procent lidí jde na koncert ze společenských důvodů. Buď na konkrétního interpreta, protože se to sluší, nebo aby byli takzvaně vidět.

Co je nutné podniknout, abyste do Česka dostala tak výjimečnou osobnost, jako je třeba světově proslulý tenor Rolando Villazón?

Musí to mezi námi fungovat hlavně lidsky. A to se mi, myslím, daří. Zbytek je už spíš věc managementu, to je podobné jako u sportovců, kteří mají kolem sebe tým, který se stará o jejich propagaci, program a tak podobně. Pak už je to jen otázka kalendářů a hlavně peněz. My si totiž nemůžeme dovolit to, co třeba Salzburk, kde vstupenka na operní koncert může stát i 450 euro. U nás je strop nějakých 280 euro. Takže i když si už dnes mohu ukázat na kohokoliv, ovlivňuje mě cena. Pak samozřejmě přemýšlím, jak ty superslavné vybalancovat s mladými.

Foto: Michal Fanta

Když slyší Anna Kunertová nějaký opravdu výjimečný hlas, rozsvítí se jí v hlavě maják

Jaký objev se vaší nadaci Spolek hudebních talentů v poslední době „povedl“?

Určitě Petr Nekoranec, jenž je původem z Polné na Vysočině. Je laureátem řady prestižních světových soutěží, byl členem Bavorské státní opery v Mnichově, kde mu dokonce byla udělena Bavorská umělecká cena. Když jsem ho ale nechala v jedenadvaceti letech v tamním operním studiu, po třech měsících se chtěl vrátit domů. Přijel do Prahy a říkal, paní principálko, vezměte mě odtamtud. Tehdy u toho byla i jeho paní profesorka z pardubické konzervatoře, i ona se za něj přimlouvala, nenechávejte ho tam.

Co se mu v Mnichově nelíbilo?

Do prestižního operního studia velkého německého divadla přišel rovnou od maminky. Systém tam není jen tak pro někoho, je nastavený tak, že se v prvním půlroce snaží vyselektovat umělce, kteří vydrží ten ohromný tlak, co je v budoucnu čeká. Člověk nemá ani vteřinu na oddech, vždy musí být perfektně připravený, není prostor na selhání. Ty děti jsou sevřeni do svěráku a čeká se, co vydrží. Po prvním roce se tlak uvolní. Ale tak to funguje u mnoha jiných profesí.

Není vám těch lidí trochu líto, když víte, co je čeká?

To máte zase jako s tím sportem. Když na to nemáš, nedá se nic dělat. Žádná tragédie, budeš výborný na lokální úrovni, ale na olympiádu to nepůjde. Proto jsem Petrovi tehdy řekla, víš co? Zajdi si dnes do Národního divadla, dávají Prodanou nevěstu. Podívej se na to představení a pokud budeš chtít zpívat jen v Národním divadle, tak tě zítra z Mnichova stáhnu. Petr se na operu vypravil, a ještě večer mi volal, že se do Německa vrátí.

Foto: archiv Aleny Kunertové

Alena Kunertová s Juanem Diegem Flórezem a Vincenzem Scalerou

Říkala jste, že na koho si ukážete, ten přijede. Jak dlouho trvalo, než jste se k takovému renomé propracovala?

Agenturu mám dvacet let, tohle trvá tak posledních devět, deset let usilovné práce. Když je to nutné, klidně i 24 hodin denně. Jsem samozřejmě často na cestách, když sečtu všechny dny, dá to třeba tři měsíce z roku. Třeba teď mě v nejbližších dvou týdnech čeká Paříž, Vídeň, Milano, Salcburk, Mnichov, Stuttgart, Bonn.

Váš byznys stojí na cestování, schůzkách, koncertech. Bála jste se, že to kvůli pandemii coronaviru budete muset, lidově řečeno, zabalit?

Neměla jsem strach o sebe. Tenhle svět je můj život a já vím, že mě stejně nakonec odnesou ze sálu nohama napřed. Ale hned zpočátku jsem propadla panice, co budeme dělat s těmi mladými? Z čeho budou žít? Stát jim nepomohl, tak jsem svolala přátele a sponzory, vysypali jsme kasičky a složili jsme se jim na ,jakýs takýs´ plat. Chtěla jsem je udržet v pracovním módu, i když práci zrovna neměli. Nechtěla jsem, aby šli kvůli obživě dělat něco jiného, tušila jsem, že nesmí vypadnout ze soukolí. Ale jinak máte pravdu, poslední dva roky jsou to opravdu velké nervy, člověk pořád čeká, co se kde vysype. Jsou to projekty za mnoho milionů korun, takže velká starost.

Co nesmí člověk ve vaší profesi nikdy udělat?

Nikdy nesmím sklapnout desky. Tohle ale platilo už před pandemií. Jakmile nastane problém, je třeba ho řešit hned. Zrušit koncert bez náhrady? To pro mě neexistuje.

Jak se žije dohromady dvou operním pěvcům? Přečtěte si rozhovor s Kateřinou Kněžíkovou. A zjistěte také, jakou hudbu u psaní knih poslouchá Jana Poncarová

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek