Hlavní obsah

Romana Přidalová vydává Halinu a dobré rukopisy čte pomalu

Foto: Archiv Romany Přidalové

Do emigrace odešla v roce 1986 a po návratu chtěla dělat, co ji baví. Tak založila nakladatelství Motto a českým ženám představila knížky o tom, že třicítkou život nekončí. Romana Přidalová pozná dobrou knihu po první větě a tento rok oslavuje třicet let na knižním trhu. Má být na co pyšná.

Článek

Když se řekne nakladatelství, mnozí si představí anonymní firmu vydávající tisíce titulů ročně. Když se před třiceti lety vrátila Romana Přidalová (65) z rakouské emigrace, nevěděla o vydávání knih téměř nic. Jen ráda četla a v Rakousku se nadchla pro odlehčenou feministickou literaturu a články, které vycházely v ženských magazínech. A rozhodla se, že to na našem trhu chybí.

Založila proto nakladatelství Motto a vydala knihu Konečně přes čtyřicet rakouské autorky Susanny Kubelka (78). Letos slaví nakladatelství třicet let od založení, patří do rodiny Albatrosu, stále se zaměřuje hlavně na literaturu pro ženy a vydává knihy úspěšných českých autorek, jako jsou Halina Pawlowská (65), Michaela Klevisová (44), Barbora Šťastná (47) nebo Radka Třeštíková (39).

Gratuluju k výročí vám i Mottu. Kdy jste se rozhodla založit nakladatelství?

Někdy v létě roku 1990. Žila jsem předtím v emigraci v Rakousku, vařila jsem v restauraci a věděla jsem, že musím po návratu domů dělat to, co mám nejradši. A já jsem nejradši četla, takže to bylo jasné: ráda čtu, udělám nakladatelství. Bylo to trochu naivní…

Měla jste jasno, jaké knihy budete vydávat?

V Rakousku jsem četla časopisy, co tady tenkrát nebyly: Cosmopolitan, Vogue a další. Nebyly tak plné reklam jako dnes, ale byly v nich ukázky z knížek. Objevila jsem díky tomu nový typ literatury – psychologické knížky pro ženy, lehce feministické. Připadaly mi úplně fantastické a četla jsem to kamarádkám do telefonu. Když jsem se vrátila, bylo mi něco přes třicet, měla jsem vystudovanou Vysokou školu ekonomickou a rozhodla jsem se, že budu dělat to, co mě baví.

Foto: Archiv Romany Přidalové

Romana Přidalová vybudovala úspěšné nakladatelství a s autory ji mnohdy pojí letité přátelství

Takže jste díky škole věděla, jak založit byznys?

To vůbec ne. Učila jsem se tam obchodní principy socialismu, nebyla jsem připravená. Něco jsem samozřejmě věděla a dokázala si spočítat, ale šlo hlavně o selský rozum. Umím logicky uvažovat, maminka pracovala na ministerstvu kultury a měla kontakty, seznámila mě i s dámami z Albatrosu.

Jak jste začala?

Volala jsem do německých nakladatelství a dohodli jsme se, že ty knížky pro ženy budu vydávat. Bylo to vlastně hrozně jednoduché. Nešlo o žádné osudové rozhodnutí, prostě jsem si řekla, že to zkusím, než se najde jiná práce. Od začátku jsem věděla, že jako žena chci vydávat knihy pro ženy, to nikdo v té době ani nechtěl dělat. Teď vidím, že to mohl být i pěkný průšvih.

První kniha byla Konečně přes čtyřicet? 

Ano. Věděla jsem, že to bude mít úspěch. Moje kamarádky z toho byly v úžasu. Nic takového tady nevycházelo, ty rady byly pro nás úplně nové. Pak následovalo Začínám znovu. Mně to přišlo hrozně aktuální, my jsme tehdy měly pocit, že ve třiceti je konec…

Foto: Nakladatelství Motto

Konečně přes čtyřicet: Zralé ženě patří svět, Susanna Kubelka, nakladatelství Motto, 170 stran

Nechtěla jste sama psát?

To ne, vlastní kniha mě nikdy nelákala. Já ráda čtu a poznám, jestli je knížka dobrá nebo ne.

Jak se to pozná?

Podle první věty. Okamžitě vás to vtáhne, běhá mráz po zádech. Autoři teď všechno opisují, používají hodně přídavných jmen. Ale když je kniha skvělá, může klidně popisovat, jak dva sedí v kuchyni a nic jiného, jde o ty myšlenky.

Má Motto nějaké motto?

Mým cílem vždycky bylo, aby si žena po celodenní honičce lehla do postele a díky naší knize neusnula hned, ale půl hodiny si četla. Chtěla jsem vydávat knížky na dobrou noc, které neuspí a ještě vám něco dají. Taková pop-music, Madonna nebo Michael Jackson.

Foto: Archiv Romany Přidalové

Dodnes čte nakladatelka mnohé rukopisy, a když ji text zaujme, umí si ho vychutnat

Na čtení pro ženy se stále kouká s despektem. Proč to tak je?

Je to celou tou situací tady – patriarchátem, který ustupuje velmi pomalu. Ale ženy jsou náročné čtenářky, nedají se opít rohlíkem.

Když je kniha podle vás dobrá, má vždycky i úspěch?

V minulosti se stalo, že jsem tušila, že to nebude ono, ale nechala jsem se třeba od kamarádů přesvědčit a knihu vydala. A dobrou službu tím neudělala. Čtenáři dobrou knihu poznají a úspěch se dostaví. Někdy dříve, někdy později. A naopak ani reklama neudělá ze špatné knížky hit.

Co vás během těch třiceti let udivilo nebo vyvedlo z míry?

Hned na začátku mě překvapilo, když v časopise Vlasta uveřejnili ukázku z Konečně přes čtyřicet, a protože u toho byl i objednávkový lístek, tak jsme dostali asi sto tisíc objednávek. Čtenářky to velmi oslovilo.

Foto: Nakladatelství Motto

Hezčí svět, Barbora Šťastná, nakladatelství Motto, 336 stran

Na začátku byly překlady. Kdy jste začala vydávat české autory?

Nejdříve jsem hledala dobré překladatele. Manžel je muzikant a znal překladatele, ilustrátory, grafiky. Brzy se rozneslo, že hledám i nové autory. Oslovila jsem Sašu Berkovou, kamarádka mi doporučila Halinu. A bylo to. Halina je s námi téměř od začátku, má 33 knížek. Pak se mi líbily knížky, které nebyly za socialismu k dostání, třeba Doktorka z domu Trubačů od Ilony Borské. Vydávali jsme hodně psychologické knihy jako Ženy, které milují příliš. A jednou z překladatelek byla i Lenka Tréglová, která je dnes v Mottu šéfredaktorkou.

Kdo je podle vás objev Motta?

Určitě nebude jen jeden. Od začátku jsem věřila Míše Klevisové. Překvapilo mě velmi, že jsem mohla vydávat knížky doktora Plzáka, on byl strašně inteligentní a ta spolupráce byla skvělá. Jiří Menzel u nás vydával své sloupky.

Je z vás cítit, že máte ke svým autorům blízký vztah...

Je to tak. Musím zmínit i Ivanku Devátou, jednu z nejprodávanějších autorek, jejíž otevřenost a upřímnost čtenářky milují. A stejné je to i u Haliny. Ony si na nic nehrají, netvrdí, že snídají rosu. Píšou o všem, Ivanka o tom, jak se zbláznila, Halina o manželovi, když umíral.

V posledních letech mě překvapila Radka Třeštíková, která mi svůj první rukopis poslala pod jménem Velikovská. Nikdo jsme tenkrát nečekali, že se bude takhle číst. A nečetlo by se to, kdyby to nebylo dobré. Bábovky byly skvělé a ona přitáhla čtenáře svou upřímností, ne známým jménem. A úspěch jsou i knihy Jany Poncarové, Báry Šťastné nebo Michaela Třeštíka.

Foto: Nakladatelství Motto

Jak jsem se zbláznila, Ivanka Devátá, nakladatelství Motto, 224 stran

Čtete všechny rukopisy osobně?

Teď už čtu jen svoji úzkou skupinu autorů, ale v nakladatelství čteme všechno. Hodně udělá dobrý úvodní dopis, není třeba nám vysvětlovat, jak se díky autorově knize proslavíme. A jestli ten člověk chce psát dál. Popsat svoji životní situaci je jedna věc, ale fabulovat následně už tak snadné není. Základ je napsat do nakladatelství! Když vás jich ale pět odmítne, je to už trochu signál...

Jak sestavujete ediční plán?

Nejdříve domlouváme stěžejní autory a podle nich pak plánujeme. Náš profil je jednoduchý: česká beletrie, na tu se orientujeme nejvíc. Většinou máme šest až osm knížek za měsíc.

Dá se v dnešní době psaním vydělat?

Je to dlouhá cesta, musíte mít tak tři čtyři knihy, když začínáte psát jako neznámý autor. Míša Klevisová vydělává tak od páté šesté knihy.

Foto: Archiv Romany Přidalové

Halina Pawlowská a Motto patří k sobě

Jak se za třicet let změnil knižní trh a český čtenář?

V posledních letech pozoruju velký příklon k českým autorům. V devadesátkách byl naopak hlad po těch zahraničních. Už se tolik nekupují psychologické knížky, protože se všechno dá najít na internetu. A hodně frčí detektivky a thrillery.

Máte svého oblíbeného autora?

Mám ráda všechny, které vydáváme. Mám štěstí, že pořád dělám to, co mě baví. A vždycky jsem šťastná, když se ke mně dostane dobrý rukopis. Některé jsou tak dobré, že si je vyloženě šetřím a vychutnávám. Když jsem na jaře přečetla Třeštíkovou, nemohla jsem tři týdny číst nic jiného, protože by se mi to nelíbilo. Nejsem knihami rozhodně přesycená, pořád mě dokážou rozvibrovat.

Jak jste se během těch tří desetiletí měnila vy?

Zpočátku jsem dělala všechno: sháněla jsem překladatele, grafiky, balila knížky, posílala je. Celá rodina jsme tenkrát jezdili na poštu a denně posílali padesát a více balíků. Vždy jsem byla soběstačná, vše se dělo v našem domě, prostě jsme knížky vydávali v garáži.

Ve čtyřiceti jsem měla druhé dítě, to byl rok 1995 a do Česka byl zaveden internet. Měli jsme jeden z prvních e-mailů a přenosný telefon. S nadsázkou říkám, že technologie mi umožnily být žena v domácnosti a do toho dělat nakladatelství.

Foto: Nakladatelství Motto

Zážitky z karantény, Halina Pawlowská, nakladatelství Motto, 200 stran

Před deseti lety vás koupil Albatros. Jak k tomu došlo?

Už jsme nebyli rodinná firma, měla jsem lidi a zjišťovala, že to neuřídím. Musela jsem se rozhodnout, jestli budu dvacet hodin v práci a budu expandovat – to ale znamenalo pracovat neustále, i na dovolené. Chtěla jsem trochu klid, ale firma rostla. A pak se začalo pracovat na znovuzrození Albatrosu. Koupili CPress a vypadalo to, že tu roste model jako v zahraničí – jeden nakladatelský dům a v něm menší nakladatelství. Řekla jsem si, že to prodám, a bylo to.

Co se změnilo?

Byl to obrovský posun, třeba ve výrazně vyšším počtu vydaných knih. Mám dobrý pocit, že jsem se postarala o autory, kteří mají větší prodeje. A já mám klid. Dřív jsem permanentně trnula, kdo mi zaplatí, jestli splatím kontokorent. Krachovaly distribuce a já jsem přicházela peníze. O tyhle starosti jsem přišla.

Dřív jste dělala v Mottu téměř všechno. Jak je to dnes?

Pořád vybírám knížky a snažím se, aby s námi ti autoři byli. Máme vztah založený na důvěře a vzájemném respektu. Lidi v nakladatelství se můžou měnit, ale já jsem ta stabilní „kápezetka“. Vztah s autory se musí budovat, je třeba je motivovat a to je moje práce. Blog Terezy in Oslo (pozn. red.: blog píše Tereza Salte) jsem sledovala dlouho, pak jsme se potkaly, když ještě žila v Norsku. Viděla jsem, jaký má drive, vůli. Knížka Šlehačková oblaka vyšla po třech letech od setkání.

Foto: Nakladatelství Motto

Drak spí, Michaela Klevisová, nakladatelství Motto, 344 stran

Na jaký titul se teď těšíte?

Na knížku Michaela Třeštíka o architektuře, radost mi dělá nová Terezka in Oslo, těším se na Rudolfa Havlíka, úžasná je novinka Haliny Pawlowské Zážitky v karanténě.

Jak knižní trh ovlivnila korona?

Pochopitelně se snížily prodeje, lidi nekupovali knížky na dovolené u moře. Zavření knihkupectví taky nepřidalo...

Založila byste nakladatelství dnes?

Asi jo, ale už na to nemám věk. Je mi 65.

Jaké je třicetileté Motto?

Stejné jako na začátku: svěží, radostné. To nás zachránilo před vším. Nikdy jsme nepředstírali, vydávali jsme knížky pro ženy a od žen, často s dobrým koncem. Knížky, co dodají dobrou náladu, i když se necítíte dobře.

Co byste tedy letošnímu oslavenci popřála?

Aby celá branže vydržela. Nikdo neví, jak to s koronavirem dopadne. Ať to přežijeme a čte se dál. Knížku ničím nenahradíte.

Tereza Salte není jediná blogerka, které u Motta vyšla knížka. Znáte Nočník neohrožené ženy?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.