Hlavní obsah

Alena Mihulová: Co by dělala, kdyby nebyla herečkou?

Foto: Profimedia.cz
20. 11. 2018

Už to dávno není bláznivá sestřička, ale dospělá žena, máma, ze které vyzařuje touha a ochota pečovat o druhé. To umí perfektně prodat do rolí, kterých se jí poslední roky dostává požehnaně. I tak ale herečce Aleně Mihulové (53) zůstává stejný nevinný úsměv, jako měla před lety.

Článek

Alena Mihulová jde posledních pár let z role do role, a to nejen na filmovém plátně, ale i v Divadle Ungelt, kde má stálé angažmá. Často jde o náročné kusy psychologické povahy, a tak si ráda odpočine u něčeho odlehčenějšího, jako třeba u seriálu Přijela pouť. Zde hraje světskou maminku Hanku, která vykládá karty a pro své milované syny a muže by snesla modré z nebe.

Byla jste někdy u kartářky?

Asi dvakrát třikrát v životě. A vlastně dodnes nevím, co si o tom mám myslet. Řekly mi jak věci z minulosti, které se přihodily, tak i to, co se stane, což mi došlo až pak zpětně, že jsem to vlastně už někde slyšela.

Nebála jste se, že se dozvíte něco špatného?

Kartářky vám vyloženě negativní věci takhle natvrdo asi neřeknou, dokážou odhadnout, kdo to unese. Ale když jsem tam šla poprvé, možná jsem cítila určitou nervozitu – takovou, jakou člověk zažívá, když jde zkusit něco prvně. Byla jsem takové dvacetileté trdlo, tak jsem to prostě zkusila.

Pamatujete si, co vám řekla?

Například že můj tatínek bude smrtelně nemocný. Rychle jsem to ale zapudila. Nepověděla kdy, tak jsem si to vysvětlovala tím, že jednou umřeme všichni a kdo ví, co bába říká. Bohužel jsem si na to nevzpomněla, když pak opravdu onemocněl. Ona mi totiž zároveň řekla, že má tuhý kořínek a že se z toho dostane. Přesně si to pamatuji. V nemocnici nám řekli, ať se připravíme na nejhorší. Já jsem pak jela půl hodiny tramvají přes celé Brno a celou dobu jsem moc plakala. Kdybych si vzpomněla na kartářku, měla bych to snazší. Za čtrnáct dnů se z toho skutečně vykřesal.

Když jste začala s herectvím, studovala jste ekonomku. Umíte si představit, co byste dnes dělala?

Pravděpodobně bych využila psychoterapeutický výcvik, který jsem si udělala, a pokračovala v něm. Nejprve samozřejmě dalším vzděláním, musela bych mít nějakého supervizora, který by mi pomáhal. Já to vlastně i tak trochu plánovala, ale pak se začalo objevovat čím dál tím více rolí a už by to vůči klientům nebylo fér. Musela bych je kvůli hraní odmítat, což mi připadá nezodpovědné.

Příští rok na jaře budete zkoušet novou hru, o čem bude?

Jedná se o hru Přítelkyně v Divadle Ungelt, kde hraji s Jitkou Smutnou. Je to tragikomedie do jisté míry žánrově podobná inscenaci Skořápky, ve které hraji s Petrou Nesvačilovou. Začíná to tím, že jedna z žen zůstane sama ve velkém domě a rozhodne se, že jeden pokoj pronajme jiné ženě. Víc už prozradit nemůžu. Premiéra bude v květnu.

Čeká vás i nějaké natáčení?

Po novém roce bych měla začít točit seriál Případy Velké Prahy, který režíruje Jaroslav Brabec, z čehož mám velkou radost. Budeme spolu pracovat po více než třiceti letech, kdy byl tenkrát kameramanem u filmu Džusový román. Kromě toho je tam také skriptka Olinka, kterou znám také už pár let, naposledy jsme dělaly na Zlatém podrazu. Takže se vracím k lidem, které mám ráda. To je moc příjemný bonus.

Jak se vám líbí móda první republiky? Vsadím se, že v seriálu si jí užijete až až.

Já to právě moc nemusím, pro takové typy, jako jsem já, není moc lichotivá, vždyť považte – rovný střih, nižší pas a klobouk na hlavě, který vypadá jak kastrůlek. Mnohem bližší je mi ženská móda, která zvýrazňuje pas. Naštěstí kostýmy má na starost Simona Rybáková, která umí i takovému prckovi, jako jsem já, vymyslet šaty, ve kterých vypadá dobře.

V seriálu Ulice vám to velice sluší, jste tam upravená dáma. Jaké to je hrát v denním seriálu?

Je to velice rychlé, a navíc velký objem. Ale fakt je ten, že čím déle to člověk dělá, tím rychleji se do toho dostává a začíná to být snazší. Možná jsem ovlivněná tím, že jsem filmem začínala.

Seriály jsou navíc někdy takové ukecané, na rozdíl od filmů, kde vy hrajete.

Není nutné, aby bylo všechno vždy vysloveno. Naopak je fajn, když tam dostane divák prostor k úvahám. Tím je třeba i film Chvilky, kde hraji maminku hlavní hrdinky, kterou ztvárnila Jenovéfa Boková. Tentokrát je to máma, která si s dcerou nerozumí. Trpí depresemi, což ten vztah právě dost ovlivňuje – ta máma má sama dost co dělat se sebou. Také tu funguje, že je dcerou své matky, protože babička s vnučkou jedná podobně jako matka s dcerou. Hlavně tedy slovně. Třeba co se týče vzhledu nebo oblečení. To znám z domova. Ač jsme s maminkou měly krásný vztah, občas se jí podařilo mě vytočit nějakou poznámkou.

Foto: Profimedia.cz

Alena Mihulová s Jenovéfou Bokovou na premiéře filmu Chvilky, kde hrají matku s dcerou a řeší vzájemný vztah

Komentovala vaše oblékání?

Třeba mi řekla: „Aluško, ty moja malá, vypadáš jako murina, udělej si něco s těma vlasama.“ Některé její poznámky se mě dotýkaly, jiné mě rozčilovaly.

Vy nejste dcerou své matky?

Člověk má dvě možnosti. Buď to sám zopakuje, anebo se tomu naopak vyhne. Já bych řekla, že má dcera nikdy nic takového neslyšela. Jednou mě Karolína potěšila, když jsme přijely od našich a ona poznamenala: „Mami, jak je možné, že jsi tak jiná než babička?“ Řekla to v souvislosti s poznámkami, které mi moje maminka tehdy řekla. Byly mířeny na postavu, na oblečení. Věřím, že to bylo míněno dobře, podle mě to často utrousila nevědomky, což ale neznamená, že by to nemělo stejný dopad.

Je něco, v čem se s vaší dcerou rozcházíte? Třeba v názorech?

Myslím, že názory máme podobné, spíše myšlenky – když v jedenácti letech začala chodit na gympl, s každým dalším rokem jsem měla strach, že si už nebudeme mít co říct. Naštěstí se to nestalo. Pro ni je důležitá životní zkušenost, kterou ještě nemá, takže si přijde nechat poradit nebo si popovídat. Já ale vždycky čekám, až přijde sama. Nemá ráda nátlak a násilím bych z ní nic nedostala.

Když byla malá, chtěla být režisérkou nebo spisovatelkou. Co tedy vlastně dělá?

Studuje na Metropolitní univerzitě Praha. Myslím, že zjistila, že na to, aby byla spisovatelkou, potřebuje velkou trpělivost, pokoru, vůli a každodenní práci, což ona sice má, ale ne dostatek pro tohle povolání. Teď je pro ni důležité vzdělání. Odjakživa bažila po vědění, vždy toužila být informovaná. Dnes skutečně je, až občas nestíhám.

Foto: Profimedia.cz

Alena Mihulová se svojí dcerou Karolínou (po její levé ruce) a její partnerkou Natálií

Ten střet generací může být někdy obohacující, že?

Ano, já opravdu miluji, když přijde ze školy a začne mi vyprávět, o čem se zrovna učili, anebo mi převypráví obsah nějaké knihy.

Vy čtete ráda?

Teď jsem se zasekla na Paulu Coelhovi. Nedávno mu vyšla kniha, tak to asi bude i mé přání k Vánocům. Já totiž od Karolíny vždycky dostanu to, po čem nejvíc toužím. Vždycky nějak dokáže zjistit, čím mi udělá radost. S její přítelkyní mne velmi obdarovávají, jsou tak nápadité! Všimnou si všeho, co se mi zalíbí, pak to nosí v hlavě klidně půl roku, rok a nadělí mi to k Ježíšku. Snažím se dělat totéž pro ně, ale mám pocit, že jsou v tom lepší.

Trávíte Štědrý den všechny tři dohromady?

Ano, a také jezdíme na Moravu. A dopředu slavíme Ježíška i u našich kamarádů.

Těšíte se na Vánoce?

Vždycky! Před dvěma lety, když mi umřela maminka, jsme zkoušely odjet do zahraničí, že to pro nás bude snazší. A pak to tady v Česku byly moc pěkné Vánoce, protože jsem nakonec na tu dovolenou nesehnala volný termín. A nic se nestalo. Další rok jsme tu také zůstaly a myslím, že letos to nebude jiné. Jak o tom teď mluvíme, začínám se podezírat, že na to nevědomky schválně netlačím. Říkám si, že když to bude, bude to fajn. Když ne, tak ne. Bylo to hezké a zase bude. Věci jsou tak, jak mají být, my to měly zvládnout samy – a zvládly.

V jaké roli máte Alenu Mihulovou nejraději?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama