Hlavní obsah

Nela Boudová: Se Sašou to byl vztah na první dobrou

Foto: Profimedia.cz

Padesátka se pro některé ženy stává životním milníkem. A podobně to má i herečka Nela Boudová, která tyto kulatiny oslavila už vloni a rozhodla se, že svůj život vezme pevně do svých rukou. Jaké změny má v plánu?

Článek

Zpomalit, kochat se přírodou, psát knihy, vychovat v klidu dceru Sašu. To jsou plány herečky Nely Boudové, která vloni oslavila padesáté narozeniny a nyní chce zvolnit a užívat si života tak, jak si přeje ona sama. Vzhledem k tomu, že v současné době přebíhá z jednoho divadelního představení do druhého (vidět ji můžete v divadlech v Rytířské, v Řeznické, Na Maninách a v Činoherním klubu), objevila se v seriálu Kadeřnictví, dabuje a má do toho spoustu dalších aktivit, se snad ani nechce věřit, že by mohla přeřadit na pomalejší rychlost.

Píšete další dětskou knihu, už třetí. O čem bude tentokrát?

Sice třetí je, ale s asi pětiletou pauzou. Nepovažuji se tedy ani za dětskou spisovatelku, ta kniha totiž vždycky vzešla z nějaké nutkavé představy a pokaždé mne napadl rovnou příběh. Tentokrát se mi hlavou honila jen výchozí situace. Hlavní hrdinkou je holčička, která musí nosit okluzor. Moje Sašenka ho totiž musí mít každý den čtyři hodiny a máme s tím trápení. Stydí se za to, dospělí se jí neustále ptají, co se jí stalo. A tak mě napadlo, že podobnou svízel řeší více rodičů. Ráda bych jim tím třeba dodala odvahu. Kniha se bude jmenovat Bětka a její cesta od Chmury a vyjde příští rok v květnu.

Dceru máte v pěstounské péči. Nenapadlo vás někdy si ji přímo adoptovat?

Pro mě je důležité, aby se cítila svobodně. Je jí osm, tedy je už ve věku, kdy si může sama říct, kde chce být. Mám pocit, že jsme spolu teď tak moc bytostně spjaté, že je jí se mnou dobře a chce být se mnou. Sašenka je neuvěřitelně inteligentní, od první chvíle, co ji mám, si uvědomuje, co se děje. Není důvod to měnit.

Co bylo hlavním impulzem k tomu vzít si dítě do pěstounské péče?

Asi od patnácti let jsem si říkala, že si jednou vezmu někoho z dětského domova. Byla v tom tenkrát asi trochu romantická představa, že tím pomůžu k záchraně světa. Také jsem měla období, kdy jsem chtěla v dětském domově pracovat. Ale hlavně mám dojem, že život je na mě teď v dospělosti tak hodný, že jsem mu tím chtěla projevit vděčnost.

Foto: Profimedia.cz

Herečka má v pěstounské péči osmiletou Sašu

Je Saša první dítě, které jste si vzala domů? 

Měla jsem skoro dva roky v hostitelské péči holčičku z Klokánku. Byla u nás často o víkendech i část prázdnin. Ještě než jsem měla své syny, jsem si také brávala na prázdniny děti z Dětského domova Domino v Plzni, odkud je právě i Saša. Měla jsem tedy přímo před očima všechny ty příběhy. A Saša byla výjimečná. Ve vteřině, co jsem ji viděla, jsem věděla, že je to ono. Byl to vztah na první dobrou. A představte si, asi po půl roce, co jsem ji měla doma, mi z ničeho nic řekla: „Jak jsem tě viděla ve dveřích, jak jsi přišla, hned jsem věděla, že si mě odvedeš.“

Knihy, které píšete, jsou spíše pro holky, ale přitom máte ještě dva starší syny. Přála jste si dceru?

To takhle nejde říct. Podle mě je to spíše proto, že si možná v sobě něco řeším. A že mi ten ženský svět jde lépe než mužský. I když se mu přes své syny také dost učím. Vlastně se celý život snažím poznávat mužský svět.

V Divadle Na Maninách hrajete v zajímavé hře, ze které musí mít muži trochu hrůzu, ne?

Myslíte Žena, která uvařila svého manžela, kde hraji s Ilonou Svobodovou a Otmarem Brancuzským? Ano, je pravda, že se v ní ženy poznávají a mužům zpravidla tuhne úsměv na rtech. Ale hrajeme to moc rádi. Je to totiž taková pěkná komedie, která není bulvární, spíše groteska. Myslím, že to Debbie Isitt, která tu hru napsala, sama zažila. My se stále s Ilonou dohadujeme, zda byla v roli té milenky, nebo manželky.

Mně se moc líbí koncept toho divadla. Proklamuje, že chce hrát hry, ve kterých jsou dominantní ženy a jejich silné příběhy. Kdo je pro vás inspirativní, silná žena?

Určitě je jich hodně, třeba ředitelka Dětského domova Domino Naďa Erbová nebo moje právnička a kamarádka Naďa. A taky Marie Poledňáková. Vedly jsme spolu mnoho dlouhých rozhovorů a jednou mi řekla: „Důležité je být zdravé jablko na jabloni.“ Prý jí to řekl někdo v mládí a ona se to pak celý život snažila pochopit a naplnit. Já se o to snažím také, ale trochu po svém. Taková jednoduchá myšlenka, a je v tom vše. Společnost a život samotný na nás vyvíjejí tak obrovský tlak, že je velice jednoduché se z toho složit a ztratit se v tom. Mohou přijít nečekané situace, které vám změní život. A také dnešní doba není pro ženy úplně lehká.

Foto: Adéla Bubníková

Nela Boudová (vpravo) s Ilonou Svobodovou ve hře Žena, která uvařila svého manžela

Proč myslíte?

Chce se od nás, abychom neukazovaly slabost. Ženy na sebe mnohdy berou úlohu muže, ale myslím, že ne vždycky jim to vyhovuje. Prostě svět je pomotaný.

Máte dojem, že není jednoduché být z jedné strany soběstačná a ze strany druhé zároveň křehká a něžná?

Přesně tak. Ale jde o to najít tu tenkou hranici mezi oběma světy, kdy je žena soběstačná, ale zároveň zůstává křehkým stvořením. Měla by být spojena se slovem láska, čímž samozřejmě nemyslím jen lásku k muži. Měla by být měkká. A umět pohladit. Nejen po tváři.

Vloni jste oslavila padesátku, která bývá pro některé ženy milníkem. Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Mám své sny. Zhruba do tří let bych se chtěla odstěhovat z Prahy. Na Vysočinu, na chalupu, kterou mám v krásné přírodě. Ovšem beru v potaz to, že vše může být jinak… Víme, jak to s plánováním chodí, že?

Takže skončíte s hraním?

Takhle doslovně úplně ne. Myslím, že si už nebudu přibírat nová představení. A ta, která hraji, budou postupně odpadávat.

Já vás mám pořád zafixovanou v roli energické Marie ve Večeru tříkrálovém. Překvapilo mě, že to chcete pověsit na hřebík.

Ale já se divadla úplně vzdát nechci. Jenže teď hraji skutečně hodně a ani přes léto si právě kvůli Shakespearovským slavnostem, které mám ale ráda, neodpočinu. Před pár dny jsem odmítla jednu pěknou roli, protože jsem na to už neměla kapacitu. Na druhé straně od února budu v Divadle v Řeznické zkoušet novou hru, o herečce Tallulah Bankhead, která zemřela v roce, kdy já se narodila, a kterou proslavily spíše její skandály než herectví. To bude, věřím, výjimečná práce, na kterou se těším a kterou chci dělat. V Řeznické také hraji Leni Riefenstahlovou. A přesně tohle jsou samozřejmě takové bonbonky.

A co budete dělat na chalupě?

Kochat se přírodou. Pak třeba psát. Sázet a pozorovat růst. Jak se přehoupla padesátka, začala jsem vnímat trochu jinak. Není čas na hlouposti, nechci se jen klouzat po povrchu věcí. Chci dělat to, na co jsem nikdy neměla čas. Keramiku, učit se malovat, což mi nikdy nešlo, toužím vyzkoušet spoustu věcí. A ráda bych tam vychovala Sašenku. V jiném rytmu, pomalejším.

Určitě se také nevzdáte svého působení v charitě, že? 

Jsem ve správní radě o.p.s. MOST, která pomáhá Tibeťanům v exilu, a to je moje srdeční záležitost. Byla jsem se i podívat v Malém Tibetu, abych viděla, kam peníze putují. Je krásné vidět, že vše funguje, jak má, a že peníze našich dárců pomáhají dětem, starým lidem i mnichům. Slyšela jsem příběhy od dospělých i dětí, kterým se podařilo utéct z Číny. Většina z nich chtěla studovat svobodně náboženské a kulturní tradice. Stovky rodičů poslaly své děti do Indie a je pravděpodobné, že je už neuvidí. Viděla jsem Nomády, kterým peníze od dárců zachránily život, protože si za ně mohli koupit léky. Na tuto měsíční pouť jsem vzala i své syny a věřím, že si z ní odnesli to, co já. Uvědomění, jak moc se máme dobře a co jsou skutečné hodnoty v životě.

V jaké roli se vám Nela Boudová líbila nejvíc? 

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama