Hlavní obsah

Aréna mužů: Jaké jsou nejabsurdnější příčiny ženské naštvanosti?

Foto: Thinkstock

Některé důvody ženské naštvanosti muži nikdy nepochopí. Zeptali jsme se jich, jaké jsou ty nejčastější

Ženy si občas dupnou. Zaseknou se. Odmítají komunikovat. Prostě se na muže naštvou. A někdy i z těch nejabsurdnějších důvodů! Na jaké pánové nikdy nezapomenou? Zeptali jsme se jich!

Článek

Další Aréna mužů vyžaduje hodně odvahy. Zeptali jsme se pánů, kdy se na ně jejich polovičky naštvaly neprávem – z naprosto absurdních důvodů! A co na to odpověděli? Čtěte!

Radek Mirovský (34 let), fitness trenér:„Před lety jsem usiloval o jednu slečnu, která po několika týdnech, co jsme byli v kontaktu, z ničeho nic přestala komunikovat. Snažil jsem se zjistit proč. Po několikadenní tvrdé práci z ní vypadlo, že jí kámoška řekla, že ,to zkouším na každou' :-). Pointa byla v tom, že tu kámošku jsem viděl jednou v životě asi dvě hodiny a asi 10 minut si s ní povídal. Pamatuji si, že mi řekla, že má dvě děti a já se zeptal, kolik že jí je let. Řekla, že 32 a já na to, že vypadá mladší. To je celé! Pozitivní bylo, že jsem díky tomu zjistil, že to není slečna pro mě, když si nechá nakukat každou ptákovinu :-).“

Jan Kornhauser (39 let), IT specialista: „Myslím, že 80 % naštvanosti žen pochází právě z mužům nepochopitelných důvodů. Slovo absurdní bych nepoužil, protože z pohledu žen je jejich důvod zcela jistě oprávněný a stojící na pevných základech. To jen pro nás muže jsou to absolutně nepochopitelné důvody, kterým určitě nikdy nepřijdeme na kloub."

Lucas Jirkovský (27 let), designér a hudební nakladatel:„Nejabsurdnější věc, za kterou se na mě žena naštvala, bylo asi ,nic'. Určitě to zná hodně kluků, takový to holčičí ,NIC'. Přijdete za holkou a už z dálky je vidět, že je naštvaná a vzteklá. Zeptáte se jí, co se stalo, a ona na to, že ,nic'. Tak se radši zeptáte ještě dvakrát, ale pořád je to ,nic'. Takže to ,nic' neřešíte, tím se všechno zhoršuje, a celá ta situace je prostě na NIC :-).“

Václav Junek (21 let), student: „Stalo se to loňského roku v létě, kdy jsem byl pozván jednou slečnou na večeři. Toho večera to měla být naše třetí schůzka, i když už po té první jsem věděl, že to nebude láska na celý život. Pozvala mě do pizzerie, která se nacházela poblíž místa, kde bydlela. Nebyl to nikterak luxusní podnik, ale na druhé straně ani žádná špeluňka. Když jsme se usadili, tak jsem vybral lahev vína a pokračoval studiem rozsáhlého jídelního lístku. Po zvážení jsem usoudil, že nejmenší zlo bude si objednat pizzu stejně tak, jako to udělala moje společnice.

Jakmile jsme před sebou každý měli svůj talíř a chtěli jsme se pustit do jídla, tak nastal hlavní problém. Ačkoli jsme byli opatřeni příbory, tak se moje společnice rozhodla, že bude nejlepší, když budeme jíst pizzu rukama stejně tak, jako to děláme doma. Já jsem okamžitě odmítl, a v tu chvíli začala hádka, která vyústila v nadmíru trapnou scénu a nepochybně byla i předmětem pobavení minimálně pro nicnetušící obsluhu. Ke svému utrpení jsem si musel vyslechnout řeči toho typu, že jsem rozmazlený a myslím si, že jsem něco lepšího, když jím v restauraci pizzu příborem jako prezident. Pak už mě nenapadlo nic lepšího, než abychom co nejdříve odešli a v tom lepším případě, abych odešel sám.“

Roman Kropáč (32 let), IT konzultant:„Nepřál bych vám zjišťovat, co je a co není absurdní důvod, navíc má přítelkyně dost často ani žádný nepotřebuje, abych se ocitl v momentální nemilosti. Myslím, že tohle většina mužů dobře zná.

Jedna situace se mi ale vybavuje. Bylo to parádní završení toskánského výletu, které začalo slovy ,zlato, jdeme si támhle pro zmrzlinu, zaparkuj a počkej tu na nás'. Tak parkuji a čekám... 5 minut... 10 minut – asi dobrá zmrzka –, 15 minut. Po uplynutí ,akademické čtvrthodinky' jsem vylezl z příjemně klimatizovaného auta, abych schytal hromy blesky od přítelkyně stojící celou dobu asi 5 metrů ode mne, hekticky olizující roztékající se zmrzlinu a ,hledající' zaparkované auto. Je pravda, že najít škodovku s českou SPZ v řadě italských plechovek a ještě kardinálních 5 metrů od místa posledního setkání může být v parném letním slunku oříšek, tenkrát jsem se ale cítil fakt ukřivděně. A nedostal jsem ani ochutnat!“

A na jaké příhody vzpomínáte vy?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama