Povolit dceři ostříhat si vlasy? Ano, či ne?

Je mi třicet, žiji s manželem Lubošem a sedmiletou dcerou Viktorkou na okraji Brna. A jako každá maminka se snažím, aby moje malá holčička vypadala co nejkrásněji. Už od narození se starám o to, aby měla krásné dlouhé vlasy. Je blondýnka a kudrnaté pramínky vypadají doslova nádherně. I hodně mých kamarádek maminek její nádherné vlásky obdivuje. Jediný, kdo nadšení z dlouhých vlasů nesdílí, je ale moje dcera.

Přeje si, abych jí vlasy ostříhala na kratinké mikádo, podobně jako to má její nejlepší kamarádka Ivanka. „Nesnáším dlouhé vlasy. Ostříhej mě, prosím. Nebo se ostříhám sama,“ vyhrožuje mi dokonce. A abych řekla pravdu, právě z toho, aby si na vlasy skutečně nesáhla sama, mám obavu největší. Ve škole i doma má pochopitelně nůžky, tak by pro ni nebyl problém si své copánky ustřihnout. Snad to neudělá, zakázala jsem jí to. A zákazy naštěstí Viktorka respektuje. Tedy zatím...

Sama v sobě řeším otázku, zda mám jako matka právo rozhodovat o tom, jestli bude dcera mít vlasy dlouhé anebo ne. Anebo případně do jakého věku by měli rodiče za děti o jejich vizáži rozhodovat (nejde-li pochopitelně o nějaké extravagantní módní výstřelky, jako mívají děti v pubertě). Manžel říká, že by dítě mělo poslouchat, co se vzhledu týká, alespoň do svých patnácti let. Dokud za něho rodiče nejvíc zodpovídají. To je na můj vkus příliš dlouhá doba. Já sama jsem si o své image z velké části rozhodovala sama od svých deseti či dvanácti let. Rodiče mi zakazovali pouze výstřednosti a já to respektovala. A myslím si, že právě takovýto model by mohl být zaveden i u nás v rodině.

Oproti tomu ale zase jiné maminky tvrdí, že bych na dlouhých vlasech dcery trvat neměla už ani teď. „Bude se zbytečně trápit a nenávidět tě za to, že musí nosit dlouhé vlasy,“ straší mě moje kamarádka a také maminka sedmileté holčičky, Jitka. A já pochopitelně nechci, aby mé dítě trpělo.

Dalším důvodem je fakt, že se Viktorka snaží svými vlasy podobat kamarádce Ivance. A to se mi již tak dobré nezdá. Chci, aby moje dcera měla vlastní názory, ne aby se musela po někom takříkajíc opičit. I proto nad povolením krátkého sestřihu tolik váhám. Zajímalo by mě, co si o tomto problému myslí ostatní maminky.

K případu naší čtenářky Zdeňky se vyjádřil i dětský psycholog Alexandr Mrázek. „V první řadě by paní Zdeňka neměla mít obavu z toho, že se její dcera snaží podobat svým účesem kamarádce. Děti velmi snadno přijímají vzory od svého okolí. Je to přirozený jev a rozhodně to neznamená, že by dítě mělo být v dospělosti nesamostatné. A pokud jde o stříhání vlasů, navrhuji ještě nějaký čas vyčkat. To proto, abyste zjistila, zda nejde pouze o chvilkový rozmar vaší dcery. Pokud na krátkém sestřihu ale trvá již několik měsíců, pak věřte, že jde o skutečnou touhu dítěte. A to už byste vyhovět mohla,“ doporučuje psycholog Mrázek.

Máte i vy radu pro Zdeňku? Jak byste se v dané situaci zachovala? Do jakého věku si myslíte, že mají rodiče právo rozhodovat o vizáži dětí? Pište nám své názory na info@prozeny.cz.