Hlavní obsah

DENÍK MADEMOISELLE NOIRE, 15. EPIZODA: ZATRACENÁ TOUHA

Foto: Archiv Báry Nesvadbové

Deník Mademoiselle Noire pro vás píše Bára Nesvadbová

Každý vztah jednou skončí. To je jasné. I sebevětší vášeň nemůže trvat věčně. Nasytí se. Do čeho ji pak přetavit? Do přátelství? Nesmysl. Vždyť Devět a půl týdne také nekončí dobře. A Hořký měsíc? Umíte si představit, že by se neopustili? Nepozabíjeli? Žili spolu šťastně až do smrti. Bok po boku chodili na rodinné nákupy sodovek a mlík. A pak si večer hráli s prošlými jahodami ze supermarketu.

Článek

Možná je tedy nejlepší, pokud přistoupíme na nutnost koexistovat s mužem, vzít si kamaráda. Předem prověřeného konverzačního partnera, se kterým ani po letech nebude nuda. Ale já takového muže nemám. Ba ani neznám. Oni se mnou vždycky chtěli jen chodit. Nikdo se se mnou nikdy nechtěl kamarádit. Možná mám příliš velká prsa. Nebo nepůsobím jako holka do nepohody. Jako partner.

Měla bych zajet do Braníku podívat se na testy. Slíbila jsem, že půjdu do poroty Elitek. Já. Budu posuzovat holčičí krásu. Budu to umět? Odosobnit se při focení je věc jedna. Ale posuzovat dívky stojící přede mnou? Přehlížet jejich trému. Neublížit. A vlastně ani nežárlit? Nenávidím tyhle soutěže. Jednou jsem na pláži viděla jakousi Miss mokré tričko. Kam až relativně půvabné dívky zajdou ve snaze zalíbit se? A není, jistě to není náhlá ztráta intelektu. Jen cosi v nás nás nutí zapomenout na holčičí sounáležitost. Každá chce být nejhezčí. Každá touží být princeznou. Proklaté pohádky.

Foto: Mišo Duha

Devět a půl týdne také nekončí happyendem

Braník počká. Půjdu na procházku. Vždyť já pořád jen pracovala. Nebo studovala. Od šestnácti. Neustále něco nestíhám, slibuji a plním. Nikdy jsem nejedla třešně v trávě. Nikdy, opravdu nikdy jsem neměla zmrzlinu na ulici. Ani kafe v kelímku. To všechno dneska zkusím. A možná bych mohla i nakrmit labutě. Kde je psáno, že k Vltavě se má chodit jen ve dvou?

Strašně mne bolí nohy. Konečně v bytě. Já si snad v Praze osvojím ten opovrhovaný zvyk Američanek, budu nosit balerínky na nohou a podpatky v tašce. Bohužel však bez sedmi centimetrů navíc chodím jako kačenka. Houpy hou.

Zapomněla jsem napsat, že v mém bytě je záznamník. A dnes večer mám první vzkaz. Tedy dva vzkazy. „Ahoj N., bylo mi s tebou hezky. Moc hezky. Rád bych tě zase viděl. Nezvu tě na rande. Neboj. Vím, že nejsem tvůj typ.“ Krátký smích. Zdeněk vždy rád zdůrazňoval své pochybnosti. Fischingfor compliments. Tak trefné úsloví. Úplně jsem si ho vybavila na maturitním plese, kam mne před lety on, čtvrťák, jako prvačku pozval. Také byl nervózní. Mluvil ke všem spolužákům, rodičům a učitelům. Zadrhával. Přes veškerý svůj nepopiratelný intelekt sebevědomě tenkrát nepůsobil. Ani dnes ne. „Takže když ne rande, tak třeba prohlídka? Zapomněl jsem ti říct, dělám pro Český rozhlas. Možná by tebe, dívku z lesklých časopisů, bavilo poznat veřejnoprávní médium? Nestojíš o prohlídku? A oběd v kantýně? Zkus to promyslet. Ještě zavolám. Tak dobrou a hezkou noc.“ Píp. Dlouhý vzkaz to byl. Pak trocha chrčení. A pak ten zatracený hluboký, chraplavý, šeptem vyslovený... „Chybíš mi. Paříž je bez tebe prázdná. Chybíš mi víc, než dokážu říct.“

Autorka: Bára Nesvadbová

Další epizoda už v úterý 13. 9.

ynezorPumanzeSaNyknalC