Článek
Ležela nahá na posteli. „Nesahej na mne,“ řekla, když se k ní chtěl přiblížit. „Ale můžeš se na mě dívat. A koukej se pořádně. Musíš si mě přece zapamatovat. Je to totiž naposledy, kdy mne vidíš.“ Byla sice opilá. Ale taky měla ráda velká slova. A filmové scény. Smála se. Stál tam dlouho. Možná i hodiny. Mlčeli. Pak odešel. Musel odejít. Cestou domů vzpomínal, jak každé poledne čekal před její školou. Ona vyběhla a padla mu do náruče. Vždycky předváděla, že šmajdá, že ji něco drží a ona k němu nemůže doběhnout. „To ta morálka ve vzduchu, ta mne svírá.“ Vtipkovala. Byla tak šťastná. Spontánně. Živočišně. Rychle. Milovali se v parcích, v garážích, v obchodech. Tušili, že mají málo času.
Jediné rande bylo špatné. Náhodou vedle nich zaparkovala matka s malým dítětem. Kojila v autě. Pohled na to mimino ani jeden z nich nezvládl. Ona křičela: „Jasně, že bych chtěla dítě, manžela a domek na klíč. Jenže furt mám jen ty černý podvazky.“ On nereagoval. A pak jí koupil spodní kalhotky s Charlotte aux Fraises, s tou jahůdkovou holčičkou, a navrhl, že se k ní nastěhuje. „To je nesmysl,“ odbyla ho tenkrát. „Nejsem žádná románová hrdinka. Nikdy bych neunesla tíhu viny. Dovolím ti se mnou žít nanejvýš hodinu denně.“ Svá vážná slova vždy shazovala smíchem.
Tenkrát, když od ní v noci odcházel, tak vzpomínal. Měl před sebou dlouhou cestu. Z mini bytu v centru až do toho domku na klíč. Měl čas přemýšlet. Vzpomínal i na ten zásadní večer. Na večer, kdy se seznámili. Nikdy ho nezapomene. Ten večer totiž jeho manželka rodila.
Autor: Bára Nesvadbová
