Hlavní obsah

DENÍK MADEMOISELLE NOIRE, 4. Epizoda: Praha

Foto: Mišo Duha

Vždycky bych žila jen a jen pro něj. A já přece potřebuju vlastní život. Svůj svět

Prý matička měst. Srdce Evropy. Jak lehce se mi z města, kde jsem vyrůstala, odcházelo. Snad i nevděčně. A jak podivný je návrat. Proč mám pocit prohry? Proč se netěším?

Článek

Je Praha moje město? Byla někdy domovem? Nebo vždycky jen a jen Paříž?

V Paříži jsem ale zůstat nemohla. Pohřbila bych se zaživa. Ani bych k tomu nepotřebovala Poeovu sadistickou představivost. Nikdy bych nedokázala překročit vlastní stín. Vlastní? Nebo jeho? Udusit touhu. Zapomenout lásku.

Vždycky bych žila jen a jen pro něj. A já přece potřebuju vlastní život. Svůj svět. Nechci, nedokážu být jen milenkou. Věčně čekat, jestli bude polední pauza dost volná, večerní návrat domů pozdější nebo jestli Frederikova žena Annika odjede na víkend do Nice. Nemohu, nesmím ještě ve třiceti doufat, že hezkou sobotu prožiju jen tehdy, když se cizí žena rozhodne odjet na venkov. Nesmysl...

Letadla jsem odmala milovala. Letiště mne nabíjela energií. A dnes? Dnes se jen bojím. Potřebuju kafe. Potřebuju se probrat. Miluju vůni kávy. Připomíná mi svět. Volnost. A dospělá si s ní připadám.

Už od dětství mám nízký tlak. Kofein mne pravidelně zachraňuje. Možná ale, kdybych si dnes dala panáka, tak se nerozpláču mamince v náručí. Už mám jen tři hodiny. Ale představa příletové haly na Ruzyni je víc než nereálná.

Co když neodletím? Zůstanu tady. Zapomenu na Vogue. Vezmu brigádu u prvního fastfoodu. Nebudu ani tady. Ani tam. Na půli cesty? Lze ale ustrnout mezi snem a realitou déle než hodinu? Ne, to ne. Vždyť už jsem velká holka. Měla bych být.

Když jsem tenkrát, před třemi lety, z Prahy odcházela, byla jsem si jistá, že jsem budoucí Lagerfeld. Nebo aspoň Polanka. Jak lehce dokáže jeden jediný muž rozbít všechny sny. Plány. Ambice. Sebevědomí.

Kdo vlastně dneska jsem? Kdo se na mne v Praze těší? A na koho se těším já?

Praktické otazníky

Divné, že už nepláču..."

A kde budu bydlet? Co budu dělat? Čím se budu živit? Nejradši bych to celé zaspala. A spala a spala. Jako Růženka. Zvláštní princezna to byla. Taková pasivní. Ale možná, že jen ty spící holky vyhrávaj. Divné, že už nepláču. Od cesty taxíkem jsem neuronila ani slzu. Jako kdyby všichni ti hektičtí turisté s kufry, potácející se po Orly, svým spěchem přehlušili smutek. Sebrali mu šanci na existenci. A mně slzy. Nebo se tady jen nevyznám. Charlese de Gaulla znám jako své boty. O kolik krémů jsem na kontrole přišla. Kolikrát mne tam vyvolávali. A kolik Moëtů padlo při čekání na spoj.

Proč vlastně vzpomínám? Vždyť jsem se rozhodla. A mé rozhodnutí je správné. Jediné správné. I kdybych měla v Čechách prodávat třeba hrušky, tak v Paříži už nezůstanu ani minutu.

Holčičí přátelství

A nezapomeň, mám tě moc ráda."

Daniela. Jak dlouho jsem ji neviděla? Pět let? Možná i déle.

Ale to ona mne naučila na gymplu kouřit. Od ní jsem opisovala při maturitní písemce. A jí jsem přenechala Petra ze čtvrťáku. Tenkrát na lyžáku. Jako kdyby to bylo včera, se mi vrátily vzpomínky na středoškolské mejdany. Jako kdyby to bylo včera, jsem jí padla do náruče. Ještě že má ramena jak kluk. Objala mne. Setřela slzy, o kterých jsem ani nevěděla. Posbírala mé rozházené tašky. „Pojď, má malá. Odvedu tě odsud," řekla jen. Jako by to bylo včera, co jsme se rozloučily...

Přítelkyně, kterou jsem tak dlouho zanedbávala, zafungovala jako záchranný pás. Nemusela jsem se vrátit do dětského pokojíčku a spát zavalená plyšáky. Nemusela jsem poslouchat dobromyslná kázání vlastní matky. Nemusela jsem pojídat zeleninové vývary naší paní sousedky, která do čehokoliv tekutého přidávala bujónové kostky, ale hlasitě hlaholila, že jídlo je děsně bio. Daniela mne reálně zachránila. Bez otázek, bez přednášek, bez výčitek mne dovezla do malého vinohradského bytečku. Dva pokoje. Velká okna. Výhled do parku. „Tak tohle je tvůj nový příbytek. A nezapomeň, mám tě moc ráda," řekla jen. A odešla. Nechala mne mým vlastním myšlenkám. Mým vlastním prohrám. Mým vlastním snům.

Pokračování deníku již v pondělí 27. 6.!

Autorka: Bára Nesvadbová

ynezorPumanzeSaNyknalC