Článek
Lucie bydlí v Bratislavě. Vdala se tam. Následovala svého muže. Má dvě děti. Chlapečkovi Honzíkovi je sedm. Holčička Anička je mimino. Tedy mimino byla, když jsem ji viděla naposledy, což je tuším víc než rok.
Lucie je ženou v domácnosti. Tak se tomu, myslím, říká. Je ženou pana podnikatele. Bizarní, že moje chytrá sestra, knihovnice s doktorátem z filozofie obětovala svůj vlastní život obchodníkovi se zeleninou. Tedy velkopodnikateli. Roman nemá žádný malý krámek. On dováží brambory. Možná vlastně i pórek. Ale co se pošklebuji? Co je špatného na manželství, na mateřství, na opomenutí všech vlastních ambicí a snů v touze být dobrou partnerkou? Tolik rozdílný je její život od mého! Ale když jsem vstupovala do vypůjčeného auta, věděla jsem, že právě Lucie je jediným tvorem na světě, se kterým dnes dokážu komunikovat, se kterým toužím být. Nebyla to máma, ba ani Daniela, dokonce snad ani Frederic, potřebovala jsem náruč dívky, která mne konejšila, že strašidla neexistují, že ve hře na četníky a na zloděje přece jen jednou vyhraju a že jedna čtyřka z matiky se dá doma docela dobře zatajit.
Na dálnici jsem měla žízeň. Když jsem odjížděla od pumpy, dlouho jsem se neuměla zařadit zpátky mezi ta všechna ostatní, spořádaně v řadě jedoucí auta. Ani nevím, proč jsem vypnula motor. Ani blikačky nešly. Nic. Jen ticho uprostřed silnice.
Najednou, náhodou, jsem se podívala do zpětného zrcátka. Ten kamion jel přímo na mne. Blížil se tak rychle, že ani nejhbitější snaha o nastartování by mne nezachránila. Jako ve filmu se mi promítly ty všechny chvíle. Ale před mýma očima nebyla máma, ba ani Lucie. Byl tam jen on. Frederic. A byl nahý.
Ne, ten velký kamion tu malou renaultku na kaši nerozbil. Nejsem románová hrdinka. Neskončím z nešťastné lásky pod obřími koly. Jedno mi však došlo, v tom bytostném živočišném strachu se mi jako zázrakem vrátila má realistická povaha, ta která zabíjela romantické knížky už v prologu. Došlo mi, že nechci umřít.
Autorka: Bára Nesvadbová
