Hlavní obsah

DENÍK MADEMOISELLE NOIRE, 8. epizoda: Bratislava

Foto: Mišo Duha

„Od malička jsi byla zvyklá, že všechno je jen tvoje...“

Lucie mne čekala a vítala s navařenými řízky. Nevzpomněla si, že jsem vegetarián. Už osm let. Vlasy měla ve skřipci. Podivná specialita Češek a Slovenek. Všude jinde po Evropě se nosí gumičky. Ne kolíčky. Pila jsem kávu a pozorovala moji Lu, jak kouzlí po kuchyni. Tady dudlík, tady mrkev, přežehlit košili dřív, než se Roman vrátí z práce. Vyvařit flašky, setřít bryndák. Na mé stesky nebyl čas.

Článek

Bývala moc hezká, moje sestra. Dnes bych se do jejích šatů vešla dvakrát. A to mne celé mé pařížské období má slovanská postava mučila. Ani po týdnu diety mrkev – citron jsem se nepřiblížila dívkám, které jsme fotili pro módní stránky. Ve Vogue se tolerovalo cokoli. Mohla jste být stará, bláznivá, lesbická, jakákoli, ale nesměla jste být tlustá. Z Prahy jsem odjížděla s velikostí třicet osm. Vrátila jsem se jako třicetčtyřka. Nebudu raději počítat, jak velké oblečení nosí moje ségra. Ale je šťastná. Děti se zrovna překřikují, které ji víc miluje. „Maminka je moje… Ne moje... Moje je máma.“ „Tohle jsme nedělaly, když jsme byly malé, že ne, Lu.“ „Ne, drahá N., ty jsi byla totiž od malička zvyklá, že je všechno jen tvoje. I máma.“ Povzdychla si? Možná. Ale políbila mne. Do vlasů. Skrz její dotek mi došlo, že má cesta je správná, že u Lucie je život.

ROMAN VELKOPODNIKATEL

„Jak nespravedlivý je k ženám čas.“

„Ahoj světačko. Tak ty ses nám vrátila. A vypadáš spíš jako Herzigová nebo jako Kurková?“ Tak zní hlahol mého švagra z předsíně. Pěkné přivítání. Primitiv. Muž. Jak typické. Ve své familiérnosti neustává, byť mi ještě ani do očí nepohlédl. „A proč jsi nepřibalila nějakého frantíka s jachtou? Tady na Dunaji by se nám hodil. Holka zlatá, odjedeš jako svobodná a vrátíš se a jsi pořád na ocet. Kam ten svět spěje. Ještě že mám svoji Lucku.“ To už stál v kuchyni a majetnicky poplácával moji Lu po velkých bocích, které z úzkých kalhot na bocích tvořily druhý zadek. „Vidíš, to je pořádná holka. Co, N.? Zhezkla mi, ne? Dobře ji totiž živím.“ Bez podání ruky se hrnul k láhvi vody. Pil rovnou z plastu. Tím jsem skončila. Přeorientuju se na kohoutek. Opravdu bych nechtěla mít jeho sliny ve své puse. Jak tam tak vedle sebe stáli ti moji příbuzní, najednou jsem viděla obrovský rozdíl. On vypadal na svůj věk. Ona unavená, snad o deset let starší? On se usmíval spokojeně jako takový mlsný kocour, co zrovna ukradl sousedovic mlíčko. Ona se usmívala váhavě, děti už spaly, její jediná jistota, omluvenka pro zanedbaný zjev a zamrzlý přehled, už nebyla v místnosti, už spinkaly. Neměla se za co schovat. On měl na sobě ručně šitý oblek. Jasně, že to neopomenul zdůraznit. Vždyť je to přece podnikatel ze země postkomunistické. Ona však měla kalhoty, které snad vybartrovala na hřišti za kyblíček a lopatičku...

Byli stejně staří, když se brali. Známost z vejšky. Jak nespravedlivý je k ženám čas...

Autorka: Bára Nesvadbová

Další epizoda už v pondělí 25.7.

Zajímavé tipy ve francouzském stylu na www.kavaveznamenitouhy.cz nebo na Facebooku Carte Noire ČR.

ynezorPumanzeSaNyknalC