Článek
Lásku. Jak velká slova používám. Jsem si opravdu tak jista, že náš vztah byla láska? Nebo jen příležitostné okouzlení, kterých majitel kavárny zažije desítky? Já však měla jen jedno. Jedno jediné.
Nemám nic. Nikoho. On houpe svoji dceru, chodí na hřiště a večer si dává rosé. Možná si i televizi pustí. Jeho život se neproměnil. A já? Já zírám do nikam.
Nikdy nepřekřičím hlásek, který volá TATÍNKU. Nikdy.
A chtěla bych snad? Jsem já tou holkou, kvůli které se muži rozvádějí? Jistě ne. Vždycky jsem jen dávala. Své tělo, své city, své emoce. Nepředělám se ze dne na den. Nezměním sama sebe ve filmovou hrdinku, kvůli které muži válčí a opouštějí. Nikdy nebudu Helena.
Bizarní hrdinkou je ta starořecká krasavice. Že? Prý nejkrásnější žena světa. Jaký úžasný kompliment. Ona mohla utéct s Paridem, a pak se vrátit k Meneláovi a dělat jako by nic. Připomíná mi Makovou panenku. Ta také dokázala Emanuelovi namluvit, že Ibrahím byl jen přízrakem při měsíčku. Pak si otřela očka ranní rosou a říkala, že si na nic a na nikoho z minula nevzpomíná...
Já jsem ale bohužel jiná postava. Jsem Ibrahím. A Paris. Krátká, intenzivní role. Ten hezčí tvor. Ten hezčí... Ten bez budoucnosti. Co všechno bych dala za to, aby Frederic na chviličku zavřel oči. Proč nelze vrátit čas. Aspoň na pár hodin. Jen na jeden den. Na jeden večer.
Potřebuju ho. Jeho tělo. Jeho doteky. Jeho polibky. Potřebuju ho víc než sebe. Než vlastní důstojnost. Jaký bláhový nápad jsem to měla. Vzdálenost nic neřeší. Stovky tisíc kilometrů od něho jsem mnohem ztracenější než v podkrovní pařížské garsonce. A mnohem víc sama.
Den druhý: „Nejsem k tobě fér...“
Co jsem čekala? Že přijede? Že mne bude uprošovat? Že se rozvede?
Vzpomínám, jak jsem jela na festival do Cannes. Frederic musel být doma. S rodinou. Prý víkendová povinnost, říkal tenkrát. Já se jen smála. Byla jsem si jista, že bez mého těla nevydrží ani den. Natožpak celý týden.
Jela jsem tedy sama. Měla jsem ty nejkrásnější šaty. Půvabnější než kterákoli hollywoodská hvězda. Na novinářku jsem jistě byla trošku overdressed. Ale každý si mne všiml. Každý se otočil. Což je pro milenku dobré. Milenky totiž nemají velké sebevědomí. Být dvojkou nesvědčí nikomu. Natožpak ženě.
Chyběl mi. Stýskalo se mi už tenkrát. A já ho přece prosila o doprovod. Jak těžké je prosit. Ponížit se. Žádat. A slyšet NE. Nechtěl. Neuměl žít život se mnou. Být mým doprovodem.
Po dvou osamělých nocích třetí den festivalu se konečně ozval. Čekal na mne na konci promenády de la Croisette. Milovali jsme se. V garáži. Spodnička nadranc. Duše také. Připustíme-li, že něco jako duše existuje. Snad schránka citů? Měla jsem tehdy pravdu. Bez mého těla být nedokázal. Ale vedle mne také ne. Po milování hned odjel. Rychle. Skoro bez rozloučení. Jen se slovy: „Miluji tě. Neumím bez tebe žít.“ Kolik tahle slova asi váží. A jak moc jsou pravdivá? Reálná? A i kdyby byla, dnes už neplatí? Dnes už se nepotkáme ani v šeru podzemních parkovišť?
„Nejsem k tobě fér.“ Říkal také tenkrát. „Chtěl jsem vše stopnout. Nezraňovat tě. Ale jsem příliš velký sobec. Musel jsem tě vidět. Moje žena Annika plakala, když jsem odjížděl.“ Myslela jsem, že mi upadne ruka. Svíral ji jako v kleštích. „Nemiluju ji. Ale odejít nedokážu,“ šeptal.
Annika, moje žena..., to přece řekl... Moje žena. Jeho slova si pamatuji písmeno od písmene. Jak lehce jsem je tenkrát přecházela. A jak nesnadná je dnes vzpomínka.
Pokračování Deníku už v pondělí 4. 7. Zúčastněte se také soutěže s Carte Noire a vyhrajte víkend v Paříži pro dva a k tomu exkluzivní balení kávy Carte Noire! Soutěžit můžete zde!
Autorka: Bára Nesvadbová
