Hlavní obsah

DENÍK MADEMOISELLE NOIRE, 6. EPIZODA: PĚT DNŮ NA PLÁČ – DEN TŘETÍ

Foto: Mišo Duha

Přišlo pět dnů na pláč...

Nahlas recituji. Komu? Kytkám. Nejsou snad umělé. I když Daniela by mi ve své praktičnosti živé jistě nekoupila. Ikea tedy poslouchá Apollinaira. A Préverta. Jen láska mne k lásce jistě nestvořila. Bohužel...

Článek

Nemám tady nic. Ani chleba. Jen kafe. Moji osobní drogu. Jak dlouho vydržím plakat? Najednou bych ho chtěla třeba i s deseti manželkami. Akceptovala bych jakoukoliv roli, jakýkoliv vymezený čas. Jsem tak špatná. Špatná. Amorální. Zamilovaná.

Ležím v malém pokoji na zemi. Kdybych nebydlela v přízemí, skočila bych z okna? Nesmysl, to jsou jen velikášské kecy. Byla bych mu snad i čistila boty, jen za jeden polibek. Za jedno objetí. Venku je tma. Podzim. Jsem tak sama. Tak strašně sama. Od základní školy se každý večer modlím. Je to taková úlitba, maličká pojistka, co kdyby tam nahoře nad obláčky přece jen někdo byl. Modlívala jsem se za zdraví, za štěstí svých blízkých. A dnes? Dnes večer šeptám jedinou větu: „Bože, ať se vrátí.“

Pět dnů na pláč – den čtvrtý

„Svádět cizího muže je tak nesnadné.“

Poprvé to bylo u mne v garsonce. Jak dlouho jsme se znali? Chvíli. Pár hodin. Jeho dech byl absint a gitanky. Svíral narychlo uvařenou kávu, jako by to byla poslední jistota. Opěrný bod. Vášní nepoznamenaná entita. Jeho ruce byly neohrabané. Byl nervózní. Velmi se snažil neutrhnout jediný knoflíček letních šatů. Zpočátku opravdu nepůsobil jako můj osudový muž. Když jsem ale pak cítila jeho tělo mezi svými stehny, věděla jsem, že pro tenhle pocit budu třeba i klečet.

Co kdybych také měla dítě? Dostala bych se na úroveň jeho ženy: Polepšila bych si? Nebo bych ztratilo všechno?

Měla bych malého syna. Maxmiliána. Hezké jméno, ne? Mám plyšového medvídka Maxe... Změnilo by se něco? Jaká já vlastně jednou budu máma? A budu vůbec? Neumím si představit jiného muže. Svlékat se, líbat, objímat jiného člověka. Jen Frederic. Vždycky to byl on. A navždy bude. Jak bych dokázala být nevěrná? Musela bych zradit sebe samu. Vždyť jít na rande, mluvit s někým, svádět cizího muže je tak nesnadné. Najednou tak nepřirozené. Kolikrát jsem si od rána připravovala punčochy, jen abych se mu líbila. Kolikrát jsem šidila práci, jen abych byla krásná. Dokázala bych tohle všechno sehrát znovu? Ještě jednou? Nikdy.

A co teprve svatba. Stát před oltářem a slibovat věrnost muži, který není Frederic.

Pět dnů na pláč – pátý den, tedy skoro týden

„Může se na smutek zemřít?“

Týden. Pět dnů. Jen pět. Pondělí, úterý, středa, čtvrtek a pátek. Tedy ten pracovní. Ne ten reálný. Pět dnů na pláč. Pět dnů na záchranu sebe sama.

Může člověk na smutek zemřít? Ne. Pokud není Werther.

Nemám ani tvoji fotku. Všechny zůstaly tam. Daleko. V minulém životě. Dokážu si vybavit tvoji tvář? Co když tě někdy, milý Frederiku, ještě potkám. Třeba za deset let. Poznám tě v davu? Nevím. Jistě ale vím, že tě stále budu milovat.

Musím ven. Mezi lidi. Mezi ty, kteří mne mají rádi. Mají mne rádi bez příkras. Bez podvazků. Bez rudých rtů.

Autorka: Bára Nesvadbová

ynezorPumanzeSaNyknalC