Děti na ledu

Časopis Uzlíček leden 2008

Má ale i svá negativa - není levný a může způsobovat špatné držení těla. A také cesta k úspěchu je trnitá. „V hokeji se musí sejít hodně věcí najednou. Je třeba umět bruslit, mít silné nohy, ruce, kterými držíte hokejku, i celé tělo, a ke všemu je potřeba hodně přemýšlet," říká legenda českého hokeje Vladimír Růžička. S ledním hokejem je potřeba začít už v útlém věku. Připravte si ale hodně peněz, úspěch totiž není zadarmo!

Mluvit o Vladimíru Růžičkovi »jen« jako o legendě by byla velká chyba. Někdejší slavný hokejista je totiž trenérem i manažerem Slavie a jako kouč našeho národního týmu získal slavné vídeňské zlato v roce 2005, ovšem na hokej se pro naše čtenářky podíval spíše z pozice šéfa reprezentační komise. Ta v současnosti řeší velké problémy, které má český mládežnický a juniorský hokej na všech úrovních. Česká devatenáctka dokonce nedávno vypadla z elitní skupiny.

„Děti už v brzkém věku odcházejí do juniorských soutěží v zámoří. Vidí před sebou kariéru v NHL, ale v Americe a Kanadě se hraje jiný hokej, takže tam někdejší talent většinou ustrne. Po roce se vrátí zpět, a je horší než kluci, kteří zůstali tady, a předtím na tom byli o málo nebo o hodně hůře než on," tvrdí Vladimír Ružička. Proto je rád, když může tatínkům i maminkám poradit, aby se vyvarovali chyb, které udělala spousta rodičů před nimi.

Ideálně načasovaný začátek s hokejem podle Vladimíra Růžičky spadá do pátého roku věku dítěte.

„To je ideální doba pro to, aby se dítě naučilo bruslit. Až bude umět stát na bruslích, je třeba postupně přibírat i dovednosti s hokejkou," tvrdí zkušený kouč. Naprosto nesouhlasí s tím, že by rodiče měli svou ratolest dávat hned odmalička do nějakého renomovaného oddílu, který hraje extraligu či první ligu.

„Není pravda, že tam bude o dítě zákonitě lépe postaráno. Když rodina bydlí dejme tomu v Humpolci, přece nepřihlásí kluka na hokej do Prahy. I z časového hlediska je lepší, když chodí na stadion blízko bydliště," domnívá se kapitán týmu, který získal v Naganu olympijské zlato. Další doporučení rodičům se týká především toho, aby zcela důvěřovali trenérům.

„Rodiče hokeji většinou nerozumí, přesto se do tréninku snaží zasahovat více, než by bylo záhodno. Vesměs to bývá na škodu věci. Trenéři jsou vyškolení, mají svoje zkušenosti a nejlépe dítěti poradí, co má zlepšit, nebo čemu se má věnovat. Takový ambiciózní rodič, co si myslí, že všechno ví nejlépe, většinou napáchá samou škodu a žádný užitek. A můžete to říkat horem dolem, přesto u nás pořád platí, že každý, kdo někdy viděl hokej v televizi, hned nabude dojmu, že by mohl dělat minimálně extraligového trenéra." Pro děti by podle Růžičky bylo nejlepší, kdyby se od počátku nespecializovaly pouze na hokej.

„Úzké zaměření odmala je na škodu. Raději vidím, když dítě vedle hokeje hraje taky fotbal, tenis, golf nebo třeba vybíjenou. Osvojí si i jiné dovednosti, které se mu paradoxně budou hodit víc, než kdyby trávilo dlouhé hodiny jen na ledu," říká jeden z nejlepších hráčů naší historie, který pro nejmenší děti pořádá o prázdninách vlastní hokejovou školu.

„Vždycky se snažíme, aby každá skupina vedle hokeje dělala i fotbal nebo tenis. Pohyb, ať už jakýkoli, je v dnešní době obzvláště důležitý, protože děti ho mají čím dál míň," dodává Vladimír Růžička.

„Děti znají sport hlavně z play stationů nebo digi-her na mobilech. A jejich způsob života je úplně jiný, než byl ten náš. Místo toho, aby šly odpoledne kopat do meruny nebo hrát hokej s krikeťákem, většinou jen zamíří ze školy domů, tam zasednou k počítači, vyspí se a zase směřují zpátky do školních lavic. Vždycky mě pohladí na duši, když jedu autem a vidím, jak kluci na plácku hrají nějaký sport uprostřed kolektivu vrstevníků, protože si při tom vzpomínám na svá mladá léta. Na to, jak jsme hned po škole vypadli na plácek a tam jsme sportovali i blbli. Neměli jsme mobily, počítače ani sto televizních kanálů, a přesto si troufám říci, že jsme měli lepší a plnější život. Ani se nedá popsat, jak úchvatné bylo, když jsme hrávali hokej na zamrzlém plácku o Vánocích. To mělo naprosto úžasnou atmosféru!"

Podle Vladimíra Růžičky hokej - co do šíře základny - doplácí na svoji nespornou obtížnost. „Zatímco ve fotbale jen kopete do míče, tady se musí sejít hodně věcí najednou," řekl mistr světa z roku 1985. A neopomněl připojit ještě jednu nevýhodu nejrychlejší kolektivní hry modré planety.

„Oproti ostatním sportům je poměrně drahý. Vždyť už jenom ten led se nedá najít všude! Navíc potřebujete brusle, výstroj i hokejku. Ta bude zpočátku stačit jedna na sezonu, ale jakmile dítě začne hrát zápasy, tak bude potřeba i víc holí, protože se budou čím dál častěji lámat. Náročné je to i s kupováním bruslí, protože dítěti roste noha - a v oddílech se rozhodně nepůjčují, protože malá čísla tam ani žádná nejsou," řekl Růžička, který však jedním dechem dodává, že v souvislosti s náklady nesmí zaniknout pozitiva, jež hokej přináší.

„Především je to hra v kolektivu, který dítě utváří a učí ho táhnout za jeden provaz s ostatními členy," soudí Vladimír Růžička, jehož stejnojmenný syn dnes válí v dresu A-týmu dospělých pražské Slavie. I to je důkaz toho, že jablko nepadá daleko od stromu...

Žáček slávistické šesté třídy Marcel Kottek je považován za obrovský talent, ovšem navzdory tomu, že je mu teprve jedenáct let, má to v hlavě srovnané více než někteří junioři.

„Do NHL chci jít, ostatně je to sen každého hokejisty. Ale až jednou. Nejdřív bych chtěl něco dokázat ve Slavii a v reprezentaci. Teda pokud se tam dostanu," znejistí pravé křídlo žákovského výběru kouče Františka Pomahače. Ovšem jen na malý moment - pak už začne zase v pohodě líčit, co musí v hokeji zlepšovat, aby jednou šel ve šlépějích kanadské hvězdy Sidneyho Crosbyho či slávisty Jaroslava Bednáře, jež oba považuje za svůj vzor.

Pokud má z dítěte vyrůst opravdová hvězda, musí pro sport žít. Ne makat až do úmoru, ale brát hokej jako opravdový koníček.

„Cvičím si hokejové dovednosti i sám pro sebe, když je čas. Prostě proto, že mě to baví," vylíčil Kottek. Netrpí tím trochu škola?

„Rodiče mi nikdy neřekli, že mi zakážou hokej, když nebudu mít dobré známky. Vyhovuje mi, že mi takhle nehrozí, a já se zase na oplátku snažím navzdory nedostatku volného času, o co nejlepší prospěch," dodal útočník, který před dvěma lety dokončil žákovskou sezonu s úctyhodnou bilancí 45 kanadských bodů za 30 branek a 15 přihrávek.

Vladimír Kýhos je pro změnu mužem, který stojí za úspěchy litvínovské hokejové líhně talentů. Vždyť trénoval takové hvězdy českého, resp. československého hokeje, jakými byli Jiří Bubla, Ivan Hlinka či Vladimír Růžička.

„Základem ledního hokeje je bruslení. Kdy s ním začít, závisí na individuální schopnosti dítěte. U nás v Litvínově se umožňuje bruslení rodičů s dětmi v rámci veřejného bruslení o víkendu. Už tam můžou rodiče leccos rozeznat," říká zkušený trenér.

„Dalším pokračováním je tzv. základna, kde se vyučuje bruslení. Zde doporučujeme, aby svěřenci měli částečnou výstroj, helmu, náloketníky, chrániče kolen a rukavice. Tím se předchází úrazům při pádech na led. Dá se ale říci, že ve výuce je kladen důraz na získání stability na bruslích, správné návyky a obratnost," vysvětluje s tím, že ideálním věkem seznámení s nejrychlejší kolektivní hrou světa je pátý až sedmý rok věku.

„Ale občas se mezi začátečníky najdou i čtyřletí špunti." Protřelý kouč jedním dechem říká, že rodiče by měli svou ratolest přihlásit do klubu či oddílu, kde najdou odborné vedení kvalifikovanými trenéry.

„To je základ, trenér dokáže dítěti hokej zpříjemnit, ale stejně tak naopak. Odborné vzdělání by mělo být samozřejmostí." Předškoláci trénují v Litvínově dvakrát týdně hodinu, prvňáci a druháci třikrát týdně 75 minut.

Základem ledního hokeje je bruslení. Kdy s ním začít, závisí na individuální schopnosti dítěte.

„Podle věku se také liší náplň tréninku. Začátečníci si hlavně hrají - třeba na babu, sbírání míčků a podobně. Účelem je získání správného postoje na bruslích, skluzu, obratů, ale naučit se i přešlapovat, zatáčet a brzdit. Děti školou povinné tyto dovednosti pak zdokonalují a začínají pomalu pracovat s kotoučem. Občas si zahrají i minihokej. Vedle těchto pravidelných tréninků doporučujeme účastnit se dvakrát týdně veřejného bruslení," říká dlouholetý činovník litvínovského klubu, který vedl i hvězdu německého hokeje Jochena Hechta. Pro malé hokejisty má Vladimír Kýhos několik rad:

„Určitě by děti měly absolvovat všeobecnou tělesnou přípravu a zkoušet ostatní sporty. A když už se rozhodnou pro hokej, jako ideální doplňkové mohu jmenovat cyklistiku, tenis a plavání. Znám z minulosti výborné hráče, kteří vynikali i v jiných sportech, např. Bubník, Danda, Hlinka, Machulda a další. Důležité ale je, aby si dítě svůj sport vybralo samo." V o něco horší situaci jsou prý rodiče.

„Možnost, že by sami rozeznali vlohy jejich potomka pro hokej, je podle mě velmi malá. Všeobecným předpokladem úspěchu však je, má-li dítě dobré pohybové nadání a dostane-li se mu dobrého a fundovaného trenéra ve výuce ledního hokeje," zdůrazňuje.

Robert Reichel: „Hlavní je dělat hokej pro radost"

Robert Reichel patří mezi nejúspěšnější hokejisty české historie. Čtyřikrát přivedl jako kapitán národní tým k titulu mistrů světa, na krk si pověsil i zlatou medaili za triumf na olympiádě v Naganu v roce 1998. I nyní - v pětatřiceti letech - v dresu extraligového Litvínova dokazuje, že ještě zdaleka nepatří do starého železa a pohybuje se v popředí tabulky střelců i kanadského bodování.

Začínal jsem v šesti letech a bylo to samozřejmě v Litvínově, kam jsem se po mnoha evropských i zámořských štacích opět vrátil.

V tu dobu byl v Litvínově populární hokej a jinak zde žádný jiný sport vesměs nebyl. Už odmalička jsem chodil na ligové zápasy Chemopetrolu a ty se mi zalíbily natolik, že jsem se už jako malý kluk rozhodl pro hokej.

Myslím, že intenzita tréninků se od těch v dnešní době příliš nelišila. V Litvínově byla sportovní škola, kde byly tréninky provázány s klubem. V podstatě na stejném principu probíhají u nás tréninky dodnes.

První zápas jsem hrál někdy na konci třetí třídy proti Lounům a bylo to za odměnu, že jsme celý rok jen trénovali.

My jsme měli velmi dobrou třídu, sešlo se nás dost hráčů, co byli v reprezentaci, a doteď hrají v NHL. A my, jako třída, měli v každém zápase za cíl dát dvacet gólů, a když se to povedlo, tak jsme hráli bez brankáře. Prostě jsme ho vyndali a hráli třeba třetinu v šesti.

Nejdůležitější je, aby ten hokej měly rády, aby z něj měly radost. Aby nekoukaly dopředu, co si můžou hokejem vydělat. Naše generace na to nekoukala a dopadlo to dobře (úsměv).

Já chápu, že každý by doma chtěl mít úspěšného hokejistu. Ale to není tak jednoduché. Rodiče by měli dát dětem šanci hrát a měli by věřit trenérům.

Na to jsem ani nepomyslel. Já měl a mám hokej rád, a že přišly úspěchy, bylo asi díky tomu, že jsem ho dělal s radostí.

Mám, ale jestli se splní, to se ještě uvidí.

Ano, je to ten sen. A doufám, že nezůstane jen u snění (úsměv).

Časopis Uzlíček leden 2008