Článek
Jsou jim tak zhruba tři roky, krásně mluví a i přes drobné roztomilé šišlání jim už každý rozumí. Tedy i lidé v tramvaji, neznámí kolemjdoucí, lidé stojící ve frontě u kasy v supermarketu. A vaše drahá ratolest má zrovna „povídavou“. A tak se všichni okolo například dozvědí, že tatínkovi smrdí nohy.
Smrdí, smrdí, smrdí
Kéž by zapomněla, že takové slovo vůbec existuje! Tak se modlila dvacetiletá Lucie, která vyzvedávala ze školky svou téměř čtyřletou neteř a tramvají ji vezla domů. „Seděly jsme v tramvaji a bylo jasné, že si někdo z cestujících jaksi ulevil. Jenže moje neteř Anička to nehodlala přejít mlčením, jako všichni ostatní. A na celou tramvaj zařvala: ,Tady to ale smrdí, někdo si prdnul',“ vzpomíná Lucie. Jenže ani toto konstatování Aničce nestačilo. „Samozřejmě pokračovala a všech lidí, co stáli kolem nás, se ptala: ,Tos byl ty?',“ pokračuje Lucie, která prý byla rudá až za ušima a marně svou neteř přemlouvala, aby zmlkla.
Hodně se styděla i pětatřicetiletá Jitka, když byla se svým mužem a asi čtyřletým synem v kině. „Uprostřed filmu se náš malej zvednul a dost nahlas si prdnul. Pak se zase posadil, uznale se podíval na svého otce a zahlásil: ,Ten byl, co táto',“ vypráví Jitka. Naštěstí prý většina lidí v kině dělala jakoby nic, ale našli se i tací, kteří malého Jiříka pochválili.
Babička má hrušky
Tak trochu horké chvilky zažila i šedesátiletá Jana se svou vnučkou Alenkou. Hlídala ji o víkendu a byla s ní v parku, kde spolu s několika známými venčili psy. „Tak normálně jsme si povídali a mí známí se samozřejmě bavili i s Alenkou. A ta zničehonic všem zcela jasně, tak aby ji skutečně nikdo nepřeslechl, řekla, že babička má prsa hrušky a máma má jablíčka,“ vzpomíná Jana. Sice jí v tu chvíli bylo trapně, ale její známí to vzali s humorem a naopak toho využili, aby se té povídalky zeptali, jak velká jablíčka maminka má. „Nakonec to bylo vcelku veselé. Navíc jsem, ač nerada, musela uznat, jak krásně ty rozdíly mezi mnou a dcerou dokázala Alenka popsat,“ dodává Jana.
Podobně stydno bylo ale i čtyřicetiletému Michalovi, když nakupoval v supermarketu se svým pětiletým synem. Házel do košíku vše, co bylo potřeba, ale samozřejmě i něco navíc. „Přihodil jsem si tam trochu tlačenky, pro kterou mám jednoduše slabost. A pak jsme byli u kasy, já vyndával zboží na pás. Syn spatřil tu tlačenku a začal mě nahlas kárat, že to nebylo v seznamu a že se mámě nebude líbit, že se zase cpu tlačenkou. Že už tak mám velký panděro a že si koleduju o infarkt,“ popisuje Michal s tím, že šlo v podstatě o bezchybnou citaci vět, které používá jeho žena.
Obzvlášť v dopravních prostředcích se děti rády nechávají slyšetFoto: Thinkstock
Ach bože, ti bezdomovci
Lidé bez domova a žebráci, to je kapitola sama pro sebe. Děti jsou jimi často fascinovány, navíc o nich občas něco zaslechnou a pak už je jen krůček k trapným situacím. „Můj muž nemá moc rád žebráky. Razí názor, že pro každého se práce najde. A občas se na to u nás doma vedou debaty. A tak není divu, že když jsem šla se svým čtyřletým synem kolem jednoho žebráka, vytrhnul se mi z ruky, přišel k němu a zcela vážným hlasem mu sdělil, že kdo nic nedělá, nic nemá a že práce se najde pro každého,“ vypráví třiatřicetiletá Andrea s tím, že ona se sice málem propadla hanbou, ale její manžel byl naopak spokojen s tím, jakým směrem se výchova jeho syna ubírá.
A příliš do smíchu nebylo nejspíš ani jednatřicetileté Pavle, která vezla autobusem svou čtyřletou dcerku k babičce. V autobuse s nimi totiž jel i bezdomovec, který rozhodně příliš nevoněl. „Klárka to pořád komentovala. Nejdřív zkonstatovala, že ten pán smrdí. Pak dodala, že je to tím, že se špatně myje. Že si určitě nemyje nohy a zadeček a že je to čuně,“ vypráví Pavla. Celý autobus prý řval smíchy, jen jí a bezdomovci na tváři úsměv scházel.
A co jste zažili vy se svými dětmi? Jaké trapasy mají vaše ratolesti na svědomí?
