Článek
Časopis Uzlíček
Vydržela jsem mu to vysvětlovat asi pět minut a pak mi ruply nervy. Poslala jsem ho od stolu, když se neumí chovat. Oznámila jsem mu, že když nechce jíst večeři, nebude jíst nic. Ještě má možnost, až se náležitě vyvzteká, vrátit se a sníst chleba s tvarohovou pomazánkou a zeleninu. Pokud to neudělá, nebude mít nic, rozhodně ne sladký tvaroh!
Jenže on se vztekal a vztekal a do toho chtěla nakojit mladší dcera. Nemohla jsem to ječení, slzy snášet dál… Vztekle jsem Kájovi řekla, ať si vezme ten svůj tvaroh a dá mi proboha už konečně pokoj! Dočista jsem se přestala ovládat a není to poprvé. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že se takovou situaci neumím zvládnout. Dokola poslouchám a čtu o tom, že dětem je třeba stanovit hranice, ale sama to prostě neumím.
Jsem příliš unavená na to být důsledná. Někdy se mi to i daří a to je pak opravdu paráda. Když Kája ví, kam může a kam nemůže a chce se mu hranice respektovat, je to úplně jiný kluk. Klidný, hodný, je s ním báječná domluva. Ale jak se zašprajcne, jsme na nervy oba!"
Jsou vám slova této unavené a pocitem viny trpící maminky povědomá? Možná ano, a dokonce je to hodně pravděpodobné. Protože…
Těžkosti jsou normální a neznamenají selhání
Ano, hranice opravdu děti potřebují k tomu, aby měly pocit jistoty a bezpečí. Aby mohly ve svém dětství získat sebevědomí. Děti neustále zkoušejí tyto hranice porušovat. Je to od nich forma provokace a pak samozřejmé některé hranice logicky s vývojem padají jako domečky z karet. A je to zcela normální. Tříleté dítě musí přecházet silnici za ruku, tak to prostě je. Šestileté už nemusí, protože samo dokáže posoudit, zdali je to v tu chvíli bezpečné.
Dítě zkouší, kam až může zajítFoto: samphoto.cz/jiunlimited
Starší děti jsou ochotné pochopit stav ohrožení
„Nechci na děti křičet! Nechci vybuchovat, když přeteče pohár trpělivosti…," tvrdí nejedna maminka. A nejhorší je to ve chvíli, kdy se ke všemu přidá únava. Děti školou povinné, ale někdy již děti mladší, jsou schopné pochopit, že jsou chvíle, kdy je toho na maminku moc. A také, že když je toho moc, je jen krůček ke křiku a výbuchu. Cítíte-li, že se nacházíte ve stavu, kdy vás vytočí i maličkost, dejte to rodině vědět. Můžete na nástěnku vyvěsit vykřičník, udělat výmluvné gesto, zavřít se do koupelny do vany plné pěny a nechat děti tatínkovi nebo jít na zahrádku, na procházku do parku či do lesa.
Cokoliv. Zabráníte-li tomu, abyste vybuchla jako časovaná bomba, budou vás děti více respektovat. Uznají, že maminka toho má v tuto chvíli nad hlavu a je třeba jí ulevit. Náhle se stane, že si samy od sebe, bez pobízení, uklidí pokoj, že starší dcera připraví večeři a syn utře nádobí.
