Článek
Vlastní děti nemám, neplánuji je a dětský svět je mi na hony vzdálený. Tedy – donedávna aspoň byl. Přesně do doby, než mí přátelé začali zakládat rodiny. Pak jsem byla v poměrně krátkém časovém úseku konfrontována hned s několika malými tvorečky, ke kterým si se střídanými úspěchy snažím najít cestu.
Děti mě z nějakého záhadného důvodu zbožňují. Dokud jsem měla po těle hodně náušnic, vysvětlovala jsem si to tím, že je baví, jak se lesknu. Pak jsem došla k tomu, že se jim líbí moje tetování. Jenže já je očividně zajímám, i když žádný z mých obrázků nevidí! A tak jsem se rozhodla, že se aspoň pokusím jim jejich náklonnost opětovat.
Nechápejte mě zle – já proti dětem nic nemám. Tedy alespoň proti těm dobře vychovaným. Jen jim vůbec nerozumím! Když jsou úplně malé, tak například vůbec netuším, jak se k nim mám chovat. Postupem času jsem si nacvičila tři ksichtíky a jedno „budliky budliky“ šimrání bříška, a víc ode mě nelze očekávat. Moje kamarádky to chápou a vždycky se na mě jenom shovívavě usmívají.
Jak děti rostou, pokouším se o sofistikovanější verze komunikace – jenže narážím na zásadní obtíž: já se s těmi žvatlajícími prcky vůbec nejsem schopná domluvit! Pokud je nablízku matka, která zastane funkci překladatele, ještě to jde. Jakmile mi někdo požadavky typu „hrfff prff brrr“ převede do srozumitelné řeči („chce pití, co leží před tebou“), je to celkem v pohodě.
Ovšem jakmile jsem s takto živě komunikujícím dítětem sama, jenom se bezradně šklebím a dokola se mu omlouvám, že mu vůbec, ale vůbec nerozumím a že tu debatu holt budeme muset odložit, až trošku povyroste a vylepší si výslovnost.
Za těch pár let jsem se otrkala aspoň natolik, že se nevyděsím hned, jak ke mně nějaký malý človíček zamíří a cosi chce. Prostě s ním nehledě na věk mluvím jako s dospělým. Buď mi rozumí, nebo ne, jemu je to asi ve výsledku stejně fuk :-). A soudě podle reakcí, dětem tenhle přístup vyhovuje. Nicméně určitě jsem radši, když děti mých přátel pokoří věkovou hranici, kdy je možné s nimi vést souvislou debatu, při níž aspoň přibližně tuším, co mi chtějí sdělit.
Teď má moje kamarádka a kolegyně Lucka, s jejímž šestiletým synem už se dá velmi hezky pohovořit na rozličná témata :-), čerstvě mimino. A mě čeká celý ten kolotoč bezradnosti znovu. Proto vůbec, ale opravdu vůbec nechápu, jak mohla Lucka s takovým nadšením napsat článek 10 důvodů, proč jsou miminka lepší než větší děti! :-). Ať to máte stejně jako já nebo jste na dětskou mluvu experti, určitě vám doporučuji si ho přečíst – vychází dnes odpoledne a je opravdu vtipný :-).
Přeji vám příjemný týden!
