Editorial: Muži jsou někdy jako přes kopírák. Znáte to?

Čas od času totiž narazím na vlastnost nebo projev, který je hned u několika jedinců mužského pohlaví identický. Tak například můj exmanžel se v některých momentech choval úplně stejně jako manžel mé nejlepší kamarádky. K této shodě docházelo ve chvíli, kdy se tito muži pustili do opravování, montování, budování nebo bourání – prakticky čehokoli.

Nejprve shodně prohlásili, že na tuto činnost rozhodně nebudou volat odborníka, protože neexistuje nikdo povolanější než oni sami. Následně zběžně prohlédli, a poté s opovržením zahodili manuál – byl-li k oné věci, kterou bylo třeba smontovat, přiložen. A pak se pustili do díla. Za doprovodu naprosto totožných výrazů, které tu bohužel nemohu publikovat, protože by mě za to zavřeli a náš magazín by zmizel do propadliště dějin virtuálního světa.

Po několika hodinách nepřetržitého nadávání bylo hotovo. Ať už se dílo zdařilo nebo nikoli (v mé koupelně jsou kohoutky dodnes dobrých pět centimetrů dál od zdi, než by měly být), když jsme si pak s kamarádkou ty domácí scény vyprávěly, odehrávaly se do puntíku stejně. A tohle není zdaleka jediný příklad.

Všimla jsem si například, že mnozí muži zívají, jsou-li zahnáni do úzkých nebo nuceni komunikovat s někým, s kým moc mluvit nechtějí (často se tak děje při telefonátech s vlastní matkou, případně tchyní). Poměrně běžná je i situace, kdy muž-řidič, který už hodinu bloudí a nemůže najít cíl, vříská na manželku či přítelkyni na sedadle spolujezdce, že nevidí nejmenší důvod, proč by se měl někoho ptát na cestu. A po minutě ticha dodá: „No tak se snad proboha můžeš zeptat ty, ne?!“

Přesně tyhle vzpomínky se mi vybavily, když jsem si četla článek Lucky Müllerové o typických mužských odpovědích na otázky žen. Ať už máte doma sebedokonalejší exemplář muže, obávám se, že vám mnohé z těchto reakcí budou přesto povědomé :-) Článek si můžete přečíst už ve středu.

Přeji vám příjemný týden!