Hlavní obsah

Editorial: Sláva? Člověk se musí připravit na všechno!

Foto: Greta Blumajerová

Je to on? Je!Foto: Greta Blumajerová

Reklama

Pět let jsem čekal na to, až mě některá z fanynek na ulici pozná. Osloví. Zvolá „Jste to vy?!“ A já řeknu se zadostiučiněním „Ano!“. Jenže – nic. A tak nastal čas ptát se – kde je sakra chyba?

Článek

Podle oficiálních čísel čte tyto stránky měsíčně přes milion a půl různých lidí. A teď se, pěkně prosím, vžijte do mé role.

Pět let sedíte před počítačem, bušíte do klávesnice, odskakujete si čas od času do kuchyně a držíte bábovky tu vlevo, tu vpravo, tu před sebou a u toho se necháváte fotit. Usmíváte se – třeba nad tím, jak vykrajujete vánoční perníčky. Jindy spokojeně hladíte vykynulé těsto anebo jste viditelně pyšní na to, jak jste oloupali mrkev.

Na rovinu – na slávu jsem byl připravený od chvíle, kdy jsem poprvé na stránky vystavil svůj (prý) univerzální (v domácích kruzích nazývaný bábovkový) úsměv. Živě jsem viděl, jak na mě zírají lidé v tramvaji, šuškají si mezi sebou, poznávají mě. Na co jsem připravený nebyl, je to, že to vůbec nepřijde...

Nyní čerstvě bývalá kolegyně Jana Ch. tohle všechno měla už za sebou. I když – nevím, jestli je jí co závidět. Pověstné „Jste to vy?“ na ni vybafla prodavačka ve chvíli, kdy si zkoušela novou podprsenku. Chyba by teoreticky mohla být v tom, že zatím ( na rozdíl od japonských kolegů) podprsenky nenosím. Anebo je zakopaný pes o pár čísel vedle...

Víte, já když přemýšlím, tak se tvářím hrozně arogantně. Konkrétněji spíše jako hajzl, kterého byste nejradši na první dobrou propleskli. Nedokážu to ovládat, mám před očima temno, nevnímám a ani to nemyslím nijak zle. Prostě když vypnu, vypadám tak. I proto si myslím, že se mě lidé bojí. Sami jen tak nepřijdou, nezeptají se a vlastně ani k tomu proplesknutí se neodváží.

A teď to přišlo. Po nekonečných pěti letech jsem vešel do obchodu (ano, přemýšlel jsem, výraz odpovídal), do košíku jsem vložil rýži, šel k pokladně, zaplatil a... „Pardon, můžu se zeptat, jste to vy?“ osmělila se paní za pultem. (Přestal jsem přemýšlet a nasadil bábovkový úsměv.) „Ano!“

A tak jsem přišel o své „panictví slávy“ a s otevřenou náručí očekávám další davy.

Mějte hezký týden, neberte všechno tak vážně a... zkuste někdy „nepřemýšlet“.

P. S. (Abych nezapomněl): Na pátek pro vás s Klárkou připravujeme nový seriál s extra rychlými recepty, tak si ho nenechte ujít.

Reklama

Načítám