Gynekolog mě nutil jít na potrat!

Naštěstí pro mě to dopadlo, tak, že jsem doma ani nic říkat nemusela, věděla to totiž moje kamarádka a ta to pověděla svojí mamině, která je velkou kamarádkou mojí mamky...

Po té „novině" se mnou otec nějakou dobu nepromluvil, ale neznamenalo to, že ho nezajímalo miminko. Na vše okolo něj se ptal mojí mamky. Která taky nebyla nadšená, ale řekla mi, že mě nebude do ničeho nutit, protože nechce, abych jí to jednou vyčítala... ať bych se rozhodla jakkoliv.

Jediný, kdo mě tlačil do potratu, byl můj gynekolog. Od něj jsem slyšela věty typu: jste mladá a zkazíte si život, nebo potom můžete mít další děti... Jenomže já nedokázala o mém miminku rozhodnout, že nebude. Už jsem ho moc milovala.

Rozhodla jsem se, že budu maminkou. Stejné rozhodnutí ale nesdílel můj přítel a jeho rodina, která tvrdila, že jsem si dítě udělala sama... ach jo. Ale i tak jsem věděla, že se o dítě dokážu postarat. Prostě musím. Byla jsem tedy svobodnou těhotnou. Nijak jsem si to nepřipouštěla, protože já vlastně nebyla sama, měla jsem miminko v bříšku a kamarády, kteří se mnou zůstali. A samozřejmě rodinu, která mě přes to všechno podporovala.

Když jsem se dozvěděla, že miminko je holčička, byla jsem šťastná. Holčičku jsem si moc přála. Připravovala jsem si výbavičku a těšila se, až se konečně narodí a já ji uvidím, ucítím její vůni, až si ji pochovám a na okamžik, až všem budu moct říct, už... už jsem maminkou a tohle je moje holčička.

Dcera se narodila, když mi bylo 16 let a 7,5 měsíců... Po návratu z porodnice jsem se o malou starala sama, naši chodili do práce, ale i tak mi pomáhali, večer, nebo také moc rádi jezdili s kočárkem. Já si roli maminky užívala a dcerce jsem dávala veškerou svojí lásku. Jenže mi začal chybět člověk, který by tu lásku dal mně... kromě mojí berušky.

Potřebovala jsem někoho, kdo mě pohladí, obejme a řekne - miluju tě... Nikoho jsem ale nehledala... Až jsem potkala kluka, který byl o šest let starší, tedy bylo mu 23. Potkávali jsem se a díky bohu postupem času jsme zjistili, že nám je společně moc hezky, dceru si moc zamiloval, i ona jeho. Teď už jsme spolu neuvěřitelných 9,5 let.

Za tu dobu jsme se stihli k sobě nastěhovat, vzít se a pořídit naší dcerce další dva sourozence - sestřičku a bratříčka. Velkou rodinu jsem si vždy moc přála... Další miminko v dohledné době neplánujeme, ale, jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Svůj život bych nezměnila, jsem šťastná.

Všem, kdo prožívají něco podobného, přeju hodně štěstí... a hlavně pevné nervy a spoustu síly!