Hlavní obsah

Indiáni děti nepeskují

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Děti jsou zranitelnější než dospělí

Podívej, co jsi zase udělal! Buď zticha! To mi děláš naschvál! Nelez tam! Ukliď to! Zase jsi zapomněl svačinu! Jak to, že máš špinavé kalhoty?! Takové a podobné výkřiky se nepřetržitě linou z úst některých matek. Ale jde to i jinak. Inspirujme se u indiánů!

Článek

Zkusme se někdy vcítit do role peskovaného potomka. Jen si to představme. Jdeme s kamarádkou do cukrárny a nedopatřením si polijeme světlou blůzku kávou. Mezitím nám zavřeli v bance a doma navíc zjistíme, že jsme klíče zapomněly v práci na stole. Nezbývá než zavolat manželovi. Místo slov pochopení uslyšíme: Vidíš, jak jsi nemožná! Podívej se na sebe, jak vypadáš. Na co proboha myslíš? Co nosíš v hlavě, když všechno zapomeneš!Taková slova od člověka, který nás má rád, zabolí. Opakuje-li se ponižující reakce častěji, znejistíme a začneme o sobě pochybovat. Znervózníme a začneme se chovat opravdu popleteně.

Tirády jsou k ničemu

A dvojnásob to platí o dítěti, které je podstatně zranitelnější než dospělý a sebedůvěru si musí teprve budovat. Když dítě něco spáchá, potřebuje, abychom mu pomohli, ne abychom se do něho pustili. Když něco ztratí, pomozme mu věc najít, naučme ho projít všemi místy a zopakovat všechny činnosti od chvíle, kdy ji vidělo naposledy. Když rozbije sklenici, naučme ho zacházet s křehkými předměty.

Takže: Místo výkřiku „proč musíš všechno rozbít" řekneme „když neseš skleničku, musíš ji držet oběma rukama a dívat se na cestu." Místo výkřiku: „jsi líný a neschopný lenoch" řekneme "víš dobře, že nemám ráda, když se tvé hračky válejí po celém bytě."

Vyhněme se zbytečným tirádám. Ve většině případů se míjejí pozitivním výchovným účinkem. Buď z dítěte vychovávají nejistého a zakřiknutého tvora, nebo je dítě přestává vnímat a obrní se tak nejen vůči „prkotinám", ale i vůči oprávněným výtkám, které ze strany rodičů mohou později přicházet.

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Vyhněte se zbytečným tirádám

Důvěřujte dětem

U indiánů je tomu jinak. Kaliforňanka Jean Leidlofová žila v indiánské vesnici přes dva roky. S údivem zjišťovala, jak jsou jejich děti spořádané, aniž by je kdokoli okřikoval nebo napomínal. Rodiče a celá dospělá komunita se k nim chovají s respektem. Prostě předpokládají, že děti jsou bytosti hodné, které potřebují pouze získat dostatek zkušeností. Ponechávají jim volnost ve hrách, které praktikují dětské party složené z dětí od věku batolecího až po pubertu. Děti se mezi sebou neperou ani nehádají. Výchova vzorem je samozřejmostí. Tirády o špatnosti dítěte tu neznají.

Indiáni neznají ani příručky o výchově dítěte. Pečovat o miminko tu umí každý muž i větší dítě, a právě tak všichni vědí, jak se rodiče a děti mají k sobě navzájem chovat. Možná, že i my, lidé civilizovaní, bychom se měli přiblížit přírodě a intuici. Zkusme to, až opět budeme chtít vypustit z úst obvyklé: „Ty jsi úplně nemožný!"

ynezorPumanzeSaNyknalC