Jak jsem naučil děti číst

V období raného dětství četla dětem pohádky manželka. Na tom by nebylo nic divného, kdyby manželka - cizinka - nebyla v té době jazykově vybavena asi tak, že byla schopna přeložit maximálně novinové titulky, a to spíše jen ty z bulvárních plátků. Četba probíhala následujícím způsobem: Děti číst neuměly, maminka uměla číst dobře, ale zas nerozuměla tomu, co čte. Tedy maminka přečetla větu, děti jí větu nějak vysvětlily a pohádka pokračovala. Pokud se narazilo na nějaké úskalí, kterých má čeština přehršle, volal se táta. Proč se nejmenuje Krakonoš Krkonoš, nebo Krkonoše Krakonoše? Proč za devatero a ne za devíti horami? Co vlastně provádí hrdina, když: kde se vzal, tu se vzal? Proč tak nesmyslně zdůrazňovat, že byla jednou jedna, když z následujícího textu jasně vyplývá, že Ježibab nebylo patnáct, ale právě jen ta jedna, notabene kanibalka. A tak dále.

S neodvratným pádem do puberty děti četbu zcela vypustily, i tu maminčinu s nenapodobitelným přízvukem. Známky retardace nepozorovány, ve škole prospívaly výborně, v rámci povinné četby si, jak jinak, hbitě stáhly obsahy děl z internetu. Babička před dětmi odpřísáhla, že já jsem v jejich věku měl přečtené všechny verneovky a indiánky a pomalu jsem přes Jirotkova Saturnina přecházel ke Třem mužům ve člunu a dalším knihám pro velké. Na děti to však neudělalo pražádný dojem. Oči jim rozsvítily jen pražské mutliplexy, vyrůstající tenkrát jak houby po dešti. Nacpat si tlamičky kukuřicí a nechat se unášet na vlnách bojůvek Nindžů, Spidermanů a dalších podobných jim k jejich pubertálnímu štěstí plně postačovalo. Něco se muselo stát.

Kdoví, jak by vše dopadlo, kdyby se na scéně nevyjevil Harry Potter. Děti by byly zpočátku nepochybně ochotné počkat si na filmovou podobu. Podmínka však zněla: Nejprve kniha, potom film, kukuřice a cola. Prvou knihu otevřela dítka s neochotou, ale brzy četla jak zjednaná. Lampičky svítily i v době, kde se už mělo dávno spát. Babička zariskovala, že se dostane do křížku se svým duchovním nadřízeným, papežem Benediktem XVI. (tenkrát byl ještě kardinálem), který knihy o Harrym označil za okultické, satanické, násilnické a nevhodně kritizující rodinný život, oprášila zkušenosti z front na nedostatkové zboží, hlídala a kupovala další díly.

Stejně lstivým modelem byl pojat i Tolkienův Pán Prstenů. Pak se děti přihlásily do knihovny. Dobrovolně! A bylo vyhráno. Když mi dnes můj syn na prahu dospělosti řekne: Jak to, otče, že jsi tohle ještě nečet, že ty si chceš počkat, až to někdo zfilmuje," jen naznačím pohlavek, ale zní mi to jako rajská hudba.

A jak jste na tom vy s vašimi malými čtenáři? Také vymýšlíte lsti, nebo už máte svoji metodu? Prozraďte nám ji na info@proženy.cz!