Jak jsem skvělá manželka

Časopis Uzlíček

Mohla bych být žena, která potřebuje nové auto. Spláceli bychom ho asi dlouho. Zadlužili bychom se až po uši. Vlastním řidičské oprávnění, takže by můj požadavek byl na místě. Manžel má ale štěstí. On nevlastní řidičák a já zase nejsem dobrý řidič. Nedokážu totiž zavčas reagovat na semafory, neumím včas zatáčet tam, kam mám, a neumím odhadnout moment, kdy se můžu zařadit z vedlejší silnice na hlavní. Když na mě někdo troubí, naprosto panikařím... Zkrátka, do silničního provozu se nevrhám, a protože ani manžel po autu netouží, prostě ho nemáme. Ušetříme tak za benzin, za opravy, za povinné ručení a hromady voňavých stromečků do auta.

Jednou za rok si koupím rtěnku a řasenku, z krémů používám indulonu, kterou manžel fasuje v práci. Klidně bych ale „mohla potřebovat" třeba krémy na vrásky, na hydrataci pleti, na celulitidu, na zeštíhlení, na zmizení strijí, na zvětšení poprsí, na zmatnění pleti, na rozzáření pleti, na výživu pleti, oční krémy... Mohla bych chtít krém z perel, krém ze šnečího kaviáru, krém z vorvaní placenty, nebo krém z rostliny, která roste jen uprostřed brazilského pralesa v počtu pěti kusů na milion kilometrů čtverečních.

Miluju vůně a mohla bych mít doma tři stoly zaskládané voňavkami. Ale jak jsem už psala, jsem žena nezatěžující rodinný rozpočet a svoji voňavkovou vášeň řeším tak, že vběhnu do parfumerie a mohutným postřikem na sobě vytvořím mix různých vůní. Tahle voňavá krusta mi vydrží třeba celý týden, protože na to je i sprcha krátká. Naposledy, když jsem vylezla z obchodu obalená parfémovým odérem, ode mě zděšeně uskakovali i lidé postávající na zastávce. S dramaticky nakrčeným nosem pokašlávali a kroutili hlavou. Proti takovým závistivcům jsem ale imunní. Protože kdo šetří, má za tři.

Nesnáším dlouhé klábosení po telefonu. Když už něco musím po telefonu vyřešit, je to záležitost pěti vět. Má kamarádka se v telefonování vyžívá. Když jsme si naposledy daly sraz, hned po přivítání jí zazvonil telefon. Volal jí přítel, se kterým se vidí skoro každý den. Řešili spolu, jestli si má k večeři udělat lasagně s rajčaty nebo se špenátem, potom přešli k pracovním tématům, a když už jsem vzteky okusovala stůl, probírala ještě kam její kolegyně jezdí na dovolenou a jak zase bude muset jít reklamovat boty. Kdyby můj manžel neměl mě, ale mou kamarádku, určitě by plakal nad telefonním účtem.

Pyšný na mě může být manžel také proto, že neumím jezdit na kole. Kdyby ano, musel by mi kolo pořídit. Kdysi pro mě zkušebně zapůjčil jeden bicykl, abych viděla, jak je ta cyklistika zajímavá. Vyzbrojil mě chrániči všeho druhu a sebejistě tvrdil: „Teď se ti nemůže nic stát." Nerada jsem si přiznala, že mě vlastní manžel asi nezná tak dobře, jak si myslí. Sotva jsme vyjeli za Brno, vyvrátila jsem se i s kolem do nějakého příkopu, kde mě chytlo ostružiní. Celá poškrábaná, dotlučená a naštvaná jsem vlezla zpátky na kolo a nadávky mi vystačily až do cílové rovinky. Nikdy víc.

Nemalou částku ušetříme taky za jídlo. Nevím, čím to je, ale moc jídla se do mě zkrátka nevejde. Žaludek mám jako oříšek. Když už se náhodou ocitneme někde v restauraci, dám si dětskou porci. Pokud to ale nejde, musím vysvětlovat číšníkovi, který odnáší můj talíř s nesnědeným jídlem, že mi opravdu chutnalo, ale do mě se tohle všechno opravdu nevejde. „Ale bylo to skvělé, vážně," snažím se vždy o povzbuzení. Většinou ale následuje číšníkův smutný pohled a mnohdy i dodatek, že to bude kuchaře mrzet... Po takové večeři se pak cítím, jako bych provedla něco strašného.

Nenakupuju pro sebe žádné lahůdky, protože trpím nechutenstvím a v klidu se dokážu živit jenom bramborami, vajíčky, sýry a tím, co nedojí dcera Anička.

Nechodíme do divadla a na podobné akce, což vylučuje zbytečné výdaje za drahé společenské šaty, boty, péřová boa a podobné „nezbytnosti".

Mohla bych chtít šperky. Mohla bych tvrdit, že nejlepším přítelem ženy je diamant. Mohla bych chtít zlaté řetězy. Drahokamy. Ušlechtilé kovy. Mohla bych chtít plastiku všeho, co jen lze upravit, mohla bych chtít odsát tuk a nakonec i prodloužit vlasy... Také bych mohla chtít zaplatit kurzy spinningu. Nebo lekce salsy. A bylo by toho určitě ještě mnohem, mnohem víc, co bych mohla nezbytně nutně potřebovat hned, teď a okamžitě. Ale nepotřebuju. Toho všeho jsem manžela ušetřila.

Jednoznačně z toho vyplývá, jak moc jsem skvělá žena. Copak to nevidí?

Časopis Uzlíček říjen 2008