Hlavní obsah

Jak to vidí chlap: Chci se vdávat, mám to říct partnerovi?

Foto: fizkes, Shutterstock.com

Slečna Erika by se ráda vdávala, ale neví, jestli to má svému partnerovi naznačit, nebo čekat, až se rozhoupe. A co když s ní založit rodinu nemá vůbec v úmyslu? Měla by ho opustit, nebo doufat, že změní názor? Opět odpovídá známý šovinista Josef Hausmann.

Článek

Erika (27) napsala na e-mail jaktovidichlap@firma.seznam.cz: „Pane Hausmanne, zajímal by mě váš názor na tlačení. Chodím s přítelem dva roky, z toho rok spolu žijeme. Mně je 27, Jirka je o rok starší. Máme se rádi, ale o budoucnosti nijak detailně nemluvíme, jen vím, že bych chtěla mít někdy, a ne za moc dlouho, děti a přítel s tím, doufám, taky počítá, ale úplně jistá si tím nejsem. Nedávno jsem někde četla o přechozených vztazích. Že by se po dvou letech měli lidi vzít a mít dítě. Byl to sice názor nějakého zpátečníka, ale vrtá mi hlavou. Neměla bych teď, po dvou letech soužití, nadhodit téma svatby a dítěte? Nebo mám čekat, až se vyjádří on? Nechci, aby měl pocit, že na něj tlačím, ale na druhou stranu bych měla docela ráda jasno. Abych byla upřímná, vlastně toužím po tom, aby mě požádal o ruku. Ale co udělám, když mi řekne, že se ženit nehodlá nikdy a možná ani nechce děti? Měla bych ho pak opustit? Děkuji za názor, Erika.“

Vážená slečno Eriko,

názorům těch, koho nazýváte zpátečníky, se ve vlastním zájmu (jak za chvíli uvidíte) neposmívejte. Jsou podloženy zkušeností a moudrostí mnoha generací, které svá doporučení prezentovaly nikoliv na povrchním základě toho, co je zrovna „in“ nebo co se finančně (ne)vyplácí, ale na základě skutečného naplnění života jejich i jejich potomků. Ti lidé dovedli rozlišit mezi štěstím pomíjivým a trvalým – a nekončili v tak nehorázné míře na antidepresivech, drogách a v rukou psychoterapeutů.

Pozorovaný úpadek rodiny, rodičovství a morálky by vůbec nenastal, kdyby hlas těch vašich „zpátečníků“ měl větší váhu. Bohužel, dnešním modernistům (čti rozvracečům klasických hodnot) se podařilo – nesmyslnými zákony, zrušením „socialistických výdobytků“, protežováním feministek, zpochybněním role otce v rodině, velebením života ze dne na den a podobně – nastolit situaci, kdy mladí lidé nemají příliš velkou motivaci rodinu zakládat. Není ani divu – zahajovat nový život s mnohamilionovou půjčkou na byt se stejně nikomu nechce. A tak se vrhají na laciné a bezduché náhražky skutečných hodnot, podsouvaných jim denně komerčními médii. První, kdo na to doplácí, jsou mladé ženy jako vy, které mají mnohem méně času na vystřízlivění z opia pseudosvobody. Asi si to neuvědomujete, ale celý váš příspěvek je voláním po „zpátečnických“ časech.

Váš Jiří je toho typickým příkladem. Stále zřejmě setrvává ve snu o rajském životě bez pořádných závazků a ještě mu nedochází, jak je takový život prázdný. Zajímalo by mne, zda pochází z úplné rodiny, nebo zda vyrostl bez otcovského vzoru. Dodávám to, co skoro pokaždé v tomto kontextu: Feministky jásají, normální ženy si zoufají.

Opustit Jiřího vám neradím. Smysl by to mělo, kdybyste měla reálnou šanci sehnat někde protějšek shánějící se rovněž po zahnízdění. Ve vaší generaci je však z tohoto pohledu kolem vás holá poušť, takže byste si jinde jen stěží polepšila. V otázce vztahu a ženění ale slovo „nikdy“ nemá žádnou váhu. Co je dnes „nikdy“, může být zítra úplně naopak – zvlášť u osmadvacetiletého kluka. Nadhodit otázku svatby byste však (po zpátečnicku) měla. Vyhýbání se čelnímu pohledu do reality stejně nikam nevede.

Anebo se (evolučně) přizpůsobte: vysaďte antikoncepci a postupujte jako vaše vrstevnice pozpátku (pardon – moderně): těhotenství – dítě – dítě do školy – snad svatba. Podvod to není. V dnešní neférové době už dávno není ani ten podvod podvodem

ynezorPumanzeSaNyknalC