Článek
Stmívalo se, stezka podél břehu až na pár běžců a cyklistů (vesměs mužů) téměř opuštěná. Na druhém břehu osvětlené hřiště a na něm vidím hrát partičku chlapů fotbálek. Po Vltavě občas jede nějaká veslice – samozřejmě poháněná muži. V zátoce vedle loděnice v Braníku hraje osm kajakářů jakýsi vodní basketbal. Těsně u vody jsou v pravidelných rozestupech rybáři. Co ti pánové všechno nevymyslí?
Napadá mě, jestli ti chlapi všechny své aktivity nevymýšlejí, protože jsou ženské někde zalezlé, a tak nemají co dělat. Cestou se stavím v hospodě na večeři. Osazenstvo restaurace je samozřejmě lautr samý mužský. Koukají na hokej (který hrají muži) a mezi tisíci diváky v ochozech je to určitě také samý chlap.
Vzpomínám, kdy jsem někde byl, kde by alespoň polovina osazenstva byly ženy. Před očima mi defilují jazzmani, hudební skupiny, hráči na turnajích, hospodští debatéři, účastníci výročních a klubových schůzí – skoro samí pánové. Snad vloni na nějakém plese, tam bylo ženských dost. Jinak asi nikde.
Kde ta druhá polovina lidstva pořád trčí? Přes den je člověk vídá, ale kde jsou večer nebo kde tráví volný čas? Ulicemi po večerech táhnou hordy chlapů – od fotbalových fandů Celticu Glasgow až po oslavence nejrůznějšího druhu – a tak scénu snadno ovládá pár profesionálek, o které by člověk přes den ani nezavadil pohledem. Kde má dnes mužský, který po celodenní práci vyrazí večer ven, natrefit na (slušnou) ženskou? (Ne, ženy, prosím, nevolejte mi, nemám momentálně volnou kapacitu). A jak to, že to ty ženské nevábí někam si vyrazit nebo něco podniknout?
Jestliže je někde venku tisíc chlapů, pak musí být někde zalezlých tisíc žen. To jim tam není smutno?
