Článek
Do e-mailové schránky jaktovidichlap@prozeny.cz přišel dotaz od jednačtyřicetileté čtenářky Mirky. Žije s manželem a dvěma dětmi, mají vše, co potřebují, ale šťastně naplněné soužití to není. V létě potkala jiného muže, a v ní se rozhořel oheň. Co na to Josef Hausmann?
Čtenářka Mirka: „Dobrý den pane Hausmanne, je mi 41, jsem vysoká, relativně štíhlá, sportovní, dlouhovlasá bruneta, troufám si říct, že se za mnou chlapi otáčejí. 15 let žiji ve spokojeném manželství, vychováváme dvě děti, oba vyděláváme poměrně dost peněz – prostě ideální rodinka.
Se svým mužem jsem se seznámila tak, že jsem koukala po jeho kamarádovi, který si ale jednoho dne přivedl malou blondýnu a na mě ,zbyl` on. Ulovil mě svou trpělivostí, laskavostí, čestností – a nebudeme si nic nalhávat – schopností vydělat dost peněz. Doteď nám manželství pěkně funguje, máme společné zájmy, přátele, mám ho ráda.
Letos v létě jsem ale jela na výlet, kde jsem potkala muže. Je o pár let starší než ten můj, ale zajiskřilo to. Při každém jeho letmém doteku se mi zježily všechny chlupy, prostě zblbla jsem jak šestnáctka. Nemůžu ho dostat z hlavy, dokonce i při milování si ho představuji na místě mého muže. On je na tom asi podobně, píšeme si e-maily – ve vší slušnosti. On má svou rodinu, já svou – kterou rozhodně nehodlám opustit, ale prostě mě to neodolatelně přitahuje, i když vím, že bych svému muži hrozně ublížila a rozum radí, že nestojí za to riskovat dlouhodobě budovaný vztah. Co s tím?"
Vážená Mirko, jedno přísloví praví: Mnoho psů, zajícova smrt, ve vašem případě mnoho zajíců, psova smrt. Takových milostných vzplanutí, kdy si člověk říká, že konečně potkal životní lásku, vyčítá osudu, že tak pozdě, když už je všechno prošvihnuto, namlouvá si, že to jde ještě dohnat, lituje každé vteřiny, co je po boku (milujícího) partnera, protože mohl býval být po boku osudového prince a sní o jeho dotecích, tak takových vzplanutí nastávají denně statisíce.
Velké ohně hořívají krátce, malé pomalu a dlouho. Tato vzplanutí rychle končívají, protože oba aktéři poznají, že ten druhý je nakonec také jen obyčejný člověk, a navíc si hlubší, trvalý a pravidelný vztah nemohou dovolit, neboť jsou již zadáni někde jinde. Velké procento „vzplanutých“ tohle nedovede ukočírovat a přijde o cennou akvizici v podobě rodiny nebo aspoň kvalitního partnera. Vy máte ke všemu děti, takže jedna miska závaží, na kterém svou situaci zvažujete, je prakticky nepřevážitelná.
Mnohokrát si v podobných situacích vzpomínám na Herrmanna z Puškinovy Pikové dámy, který měl heslo: Neriskuj nezbytné za získání zbytečného. A vy určitě nezbytné riskujete.
Aby měla vaše dušička klid, bylo by ideálním řešením, abyste si s tím vaším gerojem něco potají začala. Ale vy ženy tohle neumíte udělat tak, aby se to na vás nepoznalo. Sama jste přiznala, že na toho druhého myslíte i přilehlá k vašemu manželovi. Je otázka času, kdy se to provalí – jak po stránce emoční, tak po stránce technicko-alibistické, kdy budete podezřele těžko zdůvodňovat své absence doma. Máte tedy pravdu, že nestojí za to riskovat dlouhodobě budovaný vztah. Je tu ale ještě jedno úskalí.
Zdá se, že pokud do té avantýry nepůjdete, bude to ze soucitu s vaším manželem. Takhle to být nemůže. Žít vedle někoho ze soucitu vede v dlouhodobé perspektivě ke ztrátě lásky (což už se vám napůl podařilo), obdivu, úcty a všeho, čeho si na tom druhém ceníme.
Pokud se té avantýry zřeknete, tak musíte samu sebe přesvědčit, že to je proto, že vaše místo a štěstí je ve vaší rodině, a ne si říci: „Já to tomu mýmu chudákovi nemůžu udělat, ale děsně mě to láká a štve mě, že jsem takový srábek.“ A nějakým náladovým výlevem manželovi svou „oběť“ osladit.
