Článek
Pro všechny, kterým by se zdálo, že po tragické události pozůstalý už nikdy nemá nárok smát se nebo radovat a aspoň na pár vteřin vytěsnit největší životní bolest, která ho potkala, zveřejnila žena zesnulého Patrika Hezuckého dojemné vyznání.
„Já zase nechápu, jak si někdo může myslet, že viděl můj život. Protože neviděl. Viděl pár hodin z jednoho dne. Neviděl těch ostatních šest měsíců. Neviděl den, kdy mi manžel zemřel v náručí…“ začíná Nikola Hezucká svůj post, v němž popisuje, čím vším od Patrikovy smrti prochází.
Její příběh opět ukazuje, jak zrádné mohou být sociální sítě. Na jednu stranu může sdílení čehokoli působit terapeuticky, ale stačí jeden necitlivý komentář a z toho, co mohlo léčit, se stane další rána do srdce.
Neomlouvám se za svůj smích
Nikola se s ní však vypořádala na výbornou. Možná ji i tyto naprosto neempatické poznámky a nepochopení ve výsledku posílí. „Svou ztrátu si neodkládám, když jdu mezi lidi. Beru si ji všude s sebou. Do obchodu. Na procházku. Na oslavu. I na taneční parket. Takže ne. Neomlouvám se za svůj smích. Neomlouvám se za tanec. Neomlouvám se za to, že se navzdory bolesti snažím žít. Protože kdybych se nesmála vůbec, nebyl by to důkaz větší lásky, byla by to jen další tragédie,“ píše Nikola, které k opětovnému posbírání životní síly pomáhá především syn Oliver.
A také to dobré, co veřejné sdílení přináší – podpora a pochopení jejích sledujících, ať už prošli něčím podobným, nebo jen mají dostatek empatie na to, aby si uměli alespoň vzdáleně představit, jak těžké musí být vyrovnat se s takovým životním kopancem.
Nejeden z nich přesně udeřil hřebíček na hlavičku a prokázal tím službu Nikole i všem, kteří v životě někoho ztratili: „Jsou lidi, kteří nedohlídnou dál, kteří si myslí, že ‚úsměv znamená už je to v pořádku‘ a přitom si ani neumí představit, co předchází tomu úsměvu a co může být zase po něm, protože zaznamenají a občas chtějí jen ten úsměv. Prostě jsou lidi, kteří vůbec neví a pak jsou tady ti, kteří nesoudí a vědí.“
