Článek
Čtenářka Jana píše: „S manželem jsme spolu 15 let, máme dvě děti – 10 a 12 let. Myslím, že náš vztah byl poměrně pěkný. Před pár měsíci manželovi diagnostikovali rakovinu, bohužel se špatnou prognózou. Zbývají mu teď asi dva roky života, což byl pochopitelně pro nás všechny hrozný otřes.
Manžel v té chvíli přiznal, že má už nějakou dobu paralelní vztah s jinou ženou a že by čas, co mu zbývá, rád strávil právě s ní. Takže já se ještě nesrovnala s tím, že mi umírá muž a děti přijdou o tátu, a už jsem navíc zrazená a opuštěná. A tuhle situaci musím nějak vysvětlovat dětem. Je mi jasné, že pro manžela je to taky strašně těžké, ale nemyslíte si, že by měl myslet nejen na sebe, ale i na naše děti?“
Vážená Jano, v celém smutném příběhu máte jednu útěchu: přicházíte o člověka, který o vás stejně nestál. Zkuste si uvědomit, že i kdyby byl zdráv, stejně by dříve nebo později začal dělit svůj čas mezi dva vztahy, až by ten váš zcela zatuchl.
Člověka nemůžete nutit k něčemu, co nechce, ať nemocný či zdravý, stejně bude tam, kde chce být. Navíc se neodvažuji soudit člověka, který ví, že „to má za pár“. Já bych se asi snažil zbývající čas využít k předání všeho, co mohu, dětem a k uvedení do pořádku toho, co jim odkážu.
Ale je tady to „by“. Nikdo nemůže vědět, a tudíž ani tvrdit, jak by se zachoval v zoufalých situacích, které si nedovede představit ani vzdáleně, natož se do nich vcítit.
Nevím, jaká forma rakoviny vašeho muže postihla, prognóza vypadá na nějakou obdobu rakoviny pankreatu. Zmiňuji se o tom kvůli tomu, abych sem vnesl myšlenku jednoho lékaře, jenž o této chorobě mluvil v souvislosti s různými rozsudky smrti, které má na nás osud přichystány.
Ortel tohoto druhu, jakkoli hrozný, má podle něj tu pozitivní stránku, že člověk má relativně dost sil a dost času na to, aby před odchodem z tohoto světa uvedl své věci do pořádku. Možná tak váš manžel činí – kvůli vám a dětem příliš zanedbával tu druhou.
Jistě je pro vás dost nelichotivé, že manžel chce strávit poslední čas (v klidu?) s nějakou jinou.
Nevím, jaké bohatství se bude odkazovat v manželově závěti, ale pokud žádné, musí být ten jeho paralelní vztah láska jako trám, doslova až za hrob. Není totiž obvyklé, aby cizí a nepříbuzná žena investovala čas a cit do člověka bez budoucnosti. Naopak – známé jsou případy, kdy ženy začaly na své (po nehodě) ochrnuté manžele nevražit – vzala si ho, aby se on staral o ni, ale on si dovolil ve své roli selhat, a nejen to, ona se má teď starat o něho!
Co se týče vysvětlování dětem, vy nic vysvětlovat nemusíte. Proč také? Však ono jim to postupně dojde. Oprostěte se od nenávisti a spíše dětem otce vykreslete v těch lepších barvách. Budou spokojené, že měly takového tátu. Polovina jejich krve je jeho, když jim řeknete, že ji zdědily po nezodpovědném grázlovi, nebudou mít pak rády samy sebe. Omluvte jeho chování jeho zoufalou situací. Nacpáním (ještě ke všemu té vaší) pravdy do dětských dušiček je jen poznamenáte na celý život.
Přeji vám hodně sil!
