Článek
Není takové chování pro další chod manželství a rodiny daleko přijatelnější, než chování manželky, která se po svém cizoložení začne manželské posteli pod nejrůznějšími záminkami vyhýbat, až to začne bít do očí? Přitom se vůbec provinile necítí! Naopak, cítí se ještě ukřivděna, že kvůli manželovu zanedbávání, nedostatečném zaopatřování a jeho pracovní vytíženosti musela takový krok podniknout.
Jejím proviněním není samozřejmě fakt, že si to střihla někde jinde s někým jiným (přej a bude ti přáno), ale že teď zanedbává svého muže. Kdyby dál fungovala doma, ničeho by si nevšimnul a po ničem by nepátral. Protože ale ona provinění necítí, nemá potřebu se přetvařovat a nutit se do něčeho, do čeho se jí nechce. A tak kdyby si to chtěl ten její chlap nějak vymoci, usápla by se na něj: „Copak jsi někdy myslel na něco jiného, ty primitive?“ Pokud tedy už nebyla předtím důsledně protivná, aby věci nenechala takto daleko dojít.
Nakonec je to ona, kdo je na koni, teď už je přesvědčena o své pravdě a chlapovo dolézání ji v tom utvrzuje. Typicky ženská vlastnost vytřískat ze svého hříchu pocit síly a vítězství se může projevit naplno. Další (marné) chlapovo domáhání se svého (práva) ji ubezpečuje, že je bezohledný hulvát, a tudíž v neprávu. Záměnou příčiny a důsledku pak své jednání ospravedlní: „Pochopitelně jsem si musela najít někoho jiného, copak se s takovým člověkem dá žít? (V ženském slovníku „žít“ znamená „souložit“, pozn. překl.).
V nemanželském (mileneckém) vztahu ženě nic nebrání se stávajícímu partnerovi přiznat ke vzplanutí k někomu jinému. Jakž takž by se to dalo překousnout, kdyby žena zvládla oba dva – jako by to zvládnul muž. Ale ne, ona má problém a drze tento problém probírá s chlapem, kterého každé slovo na toto téma zraňuje, který ji poslouchá z přetrvávající zamilovanosti. Protože (blbec) se neumí otočit na podpatku a odejít, je zneužit k této ponižující diskusi.
„Musíš pochopit, že teď to nejde, musím si napřed všechno srovnat v hlavě,“ knokautuje ho větou. On by pochopil, odpustil, ale ta její odtažitost, nevstřícnost a přehlíživost, kdykoli se k ní snaží přivinout, jej drásá. Logicky se diví: „Tak proč mě vůbec obírá o čas? Přijde si sem a ani neví, jestli mě vůbec chce!“
Přitom je to tak jasné – jen nalézt odvahu si to přiznat. Když ona neví, když si musí všechno v hlavě napřed srovnat, když chlapa ponižuje volbou, kterou teprve provede, tak ať táhne k tomu druhému. Ale se vším všudy.
Ne aby tady jednomu blokovala kvartýr a volný čas a přitom myslela na druhého.
