Víte, jak na malého „tyrana“?

Takovéto období, kdy vám „drobeček" nedopřeje oddechu, leckdy přichází zcela nečekaně. Může ho způsobit i děťátko, které v prvních fázích života poklidně spinkalo, papalo, ani v noci vás nijak zvlášť nevyčerpávalo. Nyní nastává zatěžující období, kdy si kladete otázku, co mu schází, nebo jestli to je jenom  „rozmazlenost". Máte strach, abyste něco nezanedbala, a zároveň vám to jde čím dál víc na nervy.

V prvních fázích života je to jednoduché - děti vesměs pláčou kvůli tomu, že mají hlad, bolí je bříško nebo je trápí mokré plenky. Někdy chtějí jen tak ukonejšit, každopádně během kratší či delší chvíle spokojeně usnou. Pak ale může nastat období, kdy, ačkoli jim viditelně nic nechybí, vyžadují vaši přítomnost - zkrátka zábavu. Jistě jim ji rády poskytnete. Ale také je třeba uklidit, uvařit, vyprat nebo si alespoň na chvíli oddechnout, popovídat s kamarádkou nebo partnerem. Vzteklý vřískot z dětského pokojíčku vám k tomu ale moc šancí, natož pohody, neposkytuje.

„Když Kačenka kolem čtyř měsíců začala takhle vyvádět, snažila jsem se jí vyhovět. Pak už to ale bylo neúnosné. Navíc jsem o ni měla strach - když jsem se pokusila to chvíli vydržet a nechat ji samotnou, tak byla rudá, naběhlé žíly, sotva popadala dech...," líčí batolecí období své milované Kačenky Tereza.

„S tím, jak děti postupně začínají lépe vnímat okolní podněty a kontakty, roste jejich potřeba je rozvíjet. Je to naprosto přirozená součást vývoje, projev zvídavosti a vrozené inteligence, což by rodiče měli podporovat, ale zároveň udržovat únosnou míru," říká dětská psycholožka Andrea Stíhalová. Jak vysvětluje, u většiny dětí tuto potřebu plní alespoň po určitou denní dobu hračky v postýlce, prostě si častěji vystačí samy. Jiné začnou být značně závislé na vaší pozornosti a přítomnosti.

Někdy je podle doktorky Stíhalové problémem naopak přemíra podnětů. „Malé dítě je nezpracovává tak snadno, takže jejich nervová soustava je někdy přetížená. Proto nemohou usnout, propadnou jakémusi typu nervozity, se kterou neumějí nakládat. Důsledkem bývá, že pláčou nebo se vztekají zdánlivě bezdůvodně," konstatuje psycholožka. Jako řešení doporučuje rozumnou míru mezi obětavou péčí a jistou mírou „neústupnosti". Jak na to?

Nejhorší variantou, jaké se můžete dopustit, je, když budete neustále odbíhat za zuřivě řvoucím děckem, nic nebudete stíhat, budete čím dál unavenější, vystresovanější. Ve výsledku nebudete mít klid (ani sílu a chuť) se pořádně svému potomkovi věnovat, protože už to bude jenom nutné ukonejšení, aby dal alespoň na chvíli pokoj - který vám stejně nedá.

„Dítě by si mělo být jisté vaší pozorností, pokud možno dlouhodobější podle věku. Věnujte se mu v takových chvílích naplno," doporučuje psycholožka Stíhalová. Zároveň by se dítě mělo naučit, že naopak v některých situacích si musí vystačit samo. Pomůžou mu k tomu zaběhané rituály zejména před usnutím, před tím, kdy se pravidelně musíte jít věnovat jiným povinnostem. I malé dítě dokáže rychle pochopit, že nastává chvíle „bez maminky", ale zároveň si zachovat důvěru, že se mu brzy zase vrátí.

„Samozřejmě že některá batolata budou srdceryvně zkoušet vás přivolat, ale ustupovat není dobré ani pro ně, natož pro vás. Jistěže nenecháte dítě hodiny plakat, ale snažte se ho v některých situacích jen pravidelně kontrolovat, případně zklidnit, ale ne si s ním třeba o půlnoci začít hrát jen proto, že si to vynucuje. Tak byste se staly otrokem a dítě byste poškodily tím, že se nenaučí rozlišovat situace, může se stát extrémně závislé nebo si vymiňovat podněty od vás i na úkor neméně důležitého aspektu - v klidu samo dřívější podněty zpracovávat a vstřebávat," radí odbornice.

Jaké vy, milé čtenářky, máte zkušenosti a zážitky se svými vřískajícími drobečky? Napište nám o tom na info@prozeny.cz