Hlavní obsah

Život na vesnici. Romantika, nebo dřina?

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Marcela vyměnila Prahu za jihočeskou vísku

Prchat z víru měst a pořizovat si domky v jejich blízkosti, ale uprostřed zeleně, je nepřehlédnutelný trend. Ale odstěhovat se na ryzí venkov a ještě se snažit „po venkovsku" hospodařit se odváží málokdo. Leckdy to přináší neméně pikantní zážitky, než jaké známe z úsměvného seriálu Ranč U Zelené sedmy.

Článek

Marcela, plna romantického očekávání podobně jako Eliška Kudrnová starší ze zmíněného seriálu, dala ochotně vale Praze a odstěhovala se s manželem a dvěma dětmi do malebné jihočeské vísky. „Je ze mě selka," holedbala se pyšně. Neodradilo ji ani pravidelné dojíždění do Tábora nebo Českých Budějovic, každodenní vození dětí do školky, školy a na kroužky. Její sedmiletá snaha vybudovat zároveň vzkvétající hospodářství oplývající domácími plodinami a zvířectvem ale přinesla spíše zábavné historky než úspěchy.

Jak jsme si pořídili kozu

Kůzlátko bylo roztomilé a děti si ho pochopitelně okamžitě oblíbily. Brzy ale z kůzlete vyrostla koza, a to ne ledajaká. Stala se členem rodiny a této role se vehementně dožadovala: vztekle kopala do prosklených dveří, protože měla pocit, že když je rodina v obýváku, má ona také právo účastnit se debaty. Skamarádila se se psy a milovala společné procházky - Marcela tedy pravidelně k pobavení celé vsi vyrážela do přírody nejen s dětmi a dvěma psy, ale také s kozou.

„Ke všemu byla urážlivá. Když jsem ji někdy nevzala s sebou, asi třikrát se mi pomstila tak, že vyrazila sama. Pak volali lidi z okolí: ,Marcelo, po silnici si to vykračuje koza a myslím, že je to ta vaše.‘ Musela jsem sednout do auta a vyzvednout ji. Koza se ochotně uvelebila na zadním sedadle a tvářila se, jak mi to nandala," vypráví Marcela.

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Dětem venkov prospívá

Jezdecké vyjížďky na oslíku

Mít oslíka byl Marcelin sen od dětství, kterým nakazila i děti. Hlava rodiny Tomášsi ale při podobných zmínkách jen ťukal na čelo a nic nenasvědčovalo tomu, že by tento sen byl kdy naplněn. Přesto jednoho dne Tomášzastavil před chalupou náklaďáček a v něm byli hned dva oslíci. „Ve skutečnosti to nebyli oslíci, ale přestárlí osli, které jejich majitelé celý život zanedbávali a chtěli je nechat utratit. A tak mi Tomáš udělal radost. Za veterináře jsem sice zaplatila majlant, ale zmátořili se," líčí Marcela.

Jízda na oslu se každopádně stala neoblíbenější zábavou nejen jejích potomků, ale všech dětí ze sousedství i početných pražských návštěv. Dlužno dodat, že jim tehdy ani ne šestiletá mladší Kačenka dala poněkud netypická jména: Tučňák a Kočka. „Paní učitelka se pak trochu podivovala, když starší Šimon ve škole prohlásil, že ze všech zvířat, která doma chováme, má nejraději Tučňáka. Zjevně ji to utvrdilo v tom, že ta pražská rodina je fakt divná," krčí odevzdaně rameny.

Jak nám zdivočely slepice a utíkaly ovce

Kdákající slípky a čerstvá vajíčka považovala Marcela za nutnou součást svého nového životního stylu. Děti se mazlily s kuřátky, chodily sbírat vejce. O to víc plakaly, když se do kurníku dostal tchoř nebo lasička a děti ráno objevily krvavé důsledky její návštěvy. Přeživší slepice ale projevily obdivuhodný pud sebezáchovy: „Koukala jsem jako blázen, když jsem je viděla poprvé nocovat na stromech. A pak že slepice nelítá."

Pořídit si ovce nebyl nápad romantický, ale pragmatický. Tomáš totiž na rozdíl od Marcely hospodářským pracím příliš neholduje a ovce mu připadaly jako příhodná náhrada sekačky. Což se potvrdilo. Dalším přínosem bečícího stádečka se staly každoroční podzimní skopové hody. Problém nastal, když začal padat plot a ovečky se díky tomu volně potloukaly po okolí, spásajíce sousedům louky i úrodu. Tomáš jako správný intelektuál spravování plotu radikálně odmítl. Ale nebyl by to on, aby nepřišel s náhradním a podstatně originálnějším řešením: S kamarády vybudoval na dvoře malou rozhlednu, pořídil si dalekohled a snadno pak identifikoval, kde se zvířata nacházejí, aby je děti mohly podle jeho navigace nahnat zpátky domů. Není třeba dodávat, že vesničané na tyto výjevy pohlíželi buďto nepřátelsky, nebo se soucitným údivem.

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Praktický manžel pořídil ovce

Jak nám zdivočely děti

Marcela vždy s neskrývaným despektem pohlížela na městské děti, které vysedávají u počítače a neužijí si opravdových dětských zábav, her a vylomenin. Takže zpočátku kvitovala s potěšením, že z jejích ratolestí, zdravých jako řípy, se brzy stali venkovští uličníci. Záhy ale pochopila, že i výchova stranou center civilizace má svá úskalí. „Děti si stavěly s kamarády bunkry ze sousedovic plotu, kouřily ve stohu, bruslily na tajícím ledu rybníka, kradly po vsi cizí plodiny, jezdily na kole ze strmých srázů...," vypočítává Marcela  radovánky, které jí nebyly příliš pochuti.

„Teď, když jsou v pubertě, začínám mít trochu strach, aby z nich přece jen nebyli až moc velcí venkovští burani," zamýšlí se. Jak dodává, problémem také je, že zároveň mají čím dál víc kamarádů v Táboře, kam je proto neustále vozí. „Přece jen chci, aby byly v kontaktu i s nimi a nepřipadaly si odtržené od živějšího dění, ale je to docela náročné," dodává.

V každém případě nelituje ničeho, co venkovský život obnáší a jaké vzpomínky jí poskytlo období, kdy chtěla být „selkou". Nicméně dnes už je pro ni zvířectvo a pěstování zeleniny skutečně jen vzpomínkou. K radosti jejího muže je z ní opět „normální moderní ženská". „Všechny ty pokusy stály za to, ale dneska si raději přečtu knížku nebo si zajedu do divadla, než abych okopávala brambory a krmila slepice. Místo ovcí máme na zahradě tenisový kurt," uzavírá líčení jedné kapitoly svého života Marcela.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama