Hlavní obsah

Je mi 35 a jsem sama. No a co?

Foto: Thinkstock

Zvykla jsem si žít sama a po svém

„Nemám děti ani přítele. Je mi 35 let, jsem sama a jsem na to hrdá!“ Tak přesně tohle křičí do světa jedna milá a hezká kadeřnice. Proč se jí nedaří potkat toho pravého? Z jakého důvodu má svoje koníčky radši než muže?

Článek

V Podkrkonoší a jednom maloměstě žije pohledná, pracovitá a pohodová žena. Jakmile otevřete dveře do jejího kadeřnictví, dýchne na vás pohoda, klid a vstřícnost. Zdálo by se, že téhle ještě slečně nemůže nic chybět. Snad to tak i je. I když se jí každá druhá zákaznice ptá: „Tak jak, Jaruško? Už někoho máte?“ Je totiž sama. A poměrně dlouho. Vztah měla naposledy před pěti lety, a to když měla třicetiny.

Muže děsí upřímnost

„Nejsem ani zapřisáhlá feministka, ani stará panna,“ začíná vyprávět svůj příběh sympatická kadeřnice. „Muži mi sice v minulosti ublížili, ale upřímně říkám, že jsem jim taky nedala nic lacino. Všichni o mně říkají, že jsem rázná a nebojím se říct svůj názor bez okolků, takže toho se oni většinou bojí,“ směje se.

„Co se týče mých předchozích vztahů, vlastně si uvědomuji, že se jednalo převážně o něco málo mladší muže. A vlastně proč ne? Ženě jako jsem já to imponuje. Jenže kámen úrazu nastává ve chvíli, kdy já začnu cítit, že mi chce někdo do života zasahovat až příliš,“ rozpovídává se Jarka.

„Jsem podnikatelka, hodně času věnuji obchodu v kadeřnictví, ale taky si chci duševně odpočinout a věnovat se svým koníčkům. Zajít si zaplavat, na kolo, výlet. Ne jen přijít domů a poslouchat, že jsem stále pryč a různé další výčitky. Přitom na kolo mohl jít dotyčný se mnou, do bazénu taky. Jenže to se mu nechtělo. A já zase v tomhle moc ústupky nedělám.

Foto: Thinkstock

Chybí mi třeba společné výlety na kole

Koho (ne)hledám?

Mám ráda svůj život, jeho tempo i náplň. Muž jako takový mi chybí jen tehdy, když mi nejde rozdělat konzerva nebo mám píchnuté kolo u auta. Na co ho vlastně potřebuji? Ve volném čase se opravdu nenudím. Mám přátele, i páry, se kterými občas vyrazím na nějakou tu akci. Ano, potkávám na nich muže, kteří by o mě nejspíš měli zájem, ale…

Chovám se k nim přátelsky, zajdeme na kávu, do kina. Jako kamarádi. V momentě, když by chtěli víc, se stáhnu. Nějak mi dojde, že to není to pravé, a když mi přece ctitel nevyhovuje, nebudu ho tahat za nos a další týdny analyzovat, jestli se to nezlepší, já se sama v sobě nepletu. První jiskra je pro mne prostě důležitá.

Nedávno mi kamarádka na adresu jednoho mého nápadníka řekla, že se mi diví. Prý co bych jako chtěla? Má dům, dobrou práci, je hodný. Jenže u mě to prostě nepřeskočilo. A když to tam není, tak co já s tím?“ krčí rameny kadeřnice a přiznává se, že tlak ze strany její rodiny z důvodu usazení se je velký.

Rodina chce vnoučata

Rodiče si tak nějak zvykli, že ve svém životě nemám druha, i když mi letos bude 36 let. Ale vidím na nich, jak jsou pro to smutní. Mamka by chtěla vnouče, táta zeťáka, se kterým by si mohl vyrazit na pivo. Bohužel. Tohle jim teď dát nemůžu. A ani si nemyslím, že by se to v dohledné době nějak změnilo. Nějak počítám s tím, že možná zůstanu sama už napořád. Je to taková daň za to, že chci vedle sebe chlapa-parťáka, na kterého se budu moci spolehnout a který mě bude brát takovou, jaká jsem. Zatím jsem ho ale nepotkala,“ dodává Jarka.

Milé čtenářky, co vy a Jarka? Je to chudinka, nebo hrdinka? Daly byste jako ona přednost koníčkům před mužem? A co život bez dětí? Umíte si ho představit? Napište náms vé názory do diskuse. Těšíme se na ně. Nebo nám napište svůj vlastní příběh na info@prozeny.cz. Rádi ho uveřejníme!

ynezorPumanzeSaNyknalC