Je mi třicet a jsem panna!

Před měsícem jsem oslavila třicetiny. Žiji v Praze, kde pracuji jako redaktorka v jednom deníku. Práce mě baví a dokonce vedle zaměstnání stíhám docházet i do jazykové školy na angličtinu. Můj život je vcelku pohodový, i když tak trochu stereotyp. Práce, pokec s kamarádkou, sem tam zajdu na víno nebo si zaplavat do bazénu. Na první pohled se nikomu nemusím zdát „nenormální“. Já sama se tak ale cítím a již delší dobu se vnitřně užírám jistou nepříjemností. Jsem totiž stále panna!

Navíc v dnešní době na téma sexu narážíte snad v každém časopise, v televizi i rozhlase. A věřte, že není příjemný pocit, když vy sama jste v této oblasti doslova nepolíbená, jak se říká. I spousta mých známých o sexu ráda diskutuje. A protože mě věčné dotazy kamarádek už obtěžovaly, rozhodla jsem se hrát takovou hru. Chvíli jsem předstírala, že mám přítele v Brně, odkud pocházejí moji rodiče a kam za nimi také čas od času jedu, pak jsem si vymyslela, že vztah skončil, ale že o milence zas takovou nouzi nemám. Zkrátka se snažím, aby nikdo z okolí nevěděl, jak na tom skutečně jsem. A proč? Odpověď je jednoduchá – stydím se za to.

Ale mám obavu z toho, aby se mě nesnažil někdo z okolí svést a já nemusela s pravdou ven. Mám z prozrazení své hry doslova panickou hrůzu. Někoho možná napadne, proč svůj problém zkrátka nevyřeším zcela jednoduše a nevyrazím třeba do klubu sbalit nějakého milence na jednu noc. Anebo proč se za účelem prvního milování nepodívám do internetových seznamek. I to mě napadlo. Ale na druhou stranu právě takovéto řešení se mi vcelku příčí, zdá se mi tak trochu „řeznické“.

Vždy jsem první sexuální zážitek považovala za důležitý okamžik v životě každé ženy. A možná právě to je i důvod, proč jsem zůstala pannou tak dlouho. Vlastně až nyní si uvědomuji, jak jsem byla v období dospívání naivní. Snila jsem o tom, že můj první milenec bude jednou také mým manželem a že s ním vydržím do konce života. A podle této své vize jsem také ke všem nápadníkům přistupovala. Odmítala jsem ty, s nimiž jsem si nedovedla představit společnou budoucnost, i ty, kteří nebyli vzhledově vyloženě můj typ. Moje představa byla jasná: partner musí být vysokoškolák, vyšší než já, sportovně zaměřený, nekuřák a navíc by neměl příliš holdovat alkoholu.

V době mého pobytu na vysokoškolských kolejích se pár podobných chlapů v mém okolí objevilo, ale většina z nich bohužel nesplňovala jednu z posledních dvou uváděných podmínek. Takže jsem nápadníky decentně doháněla.

„Nebuď hloupá. Tak to s ním zkus a když vám to nebude klapat, najdeš si lepšího,“ radila mi tehdy starší sestra. A já si v duchu říkala, že k takovémuto řešení se může uchýlit jen „děvka“.

Můj strach z toho, že zůstanu osamocenou starou pannou, mě dovádí k šílenství. Ztrácím sebedůvěru a poslední dobou nerada chodím i mezi lidi. Cítím se méněcenná. Ale zároveň se bojím i někomu svěřit.

Nápady typu koupit si vibrátor a zbavit se panenství vlastním přičiněním se mi sice zdají jako šílené, ale zároveň je vnímám jako ty nejvíce realistické. Jen bych pak asi litovala, že to nebylo z lásky, ale z pocitu jakési nutnosti. Pak bych si navíc možná i snadněji našla partnera. Nemusela bych totiž, v případě, že by se nějaký nápadník nyní objevil, vysvětlovat, že bude mým prvním milencem.

Co si o této situaci myslíte vy, naše čtenářky? Jestli máte nějakou užitečnou radu, napište do diskuse, anebo pište na info@prozeny.cz.