Hlavní obsah

Očima padesátky: Ježíšek s kocovinou a další zázraky

Foto: Lenka Samešová
21. 12. 2020

Zdrcujícího zjištění, že Ježíšek neexistuje, jsem byla ušetřena. Jako dítě jsem na něj totiž nevěřila. To až teď vidím, jak mezi námi poletuje. K tomuto zjištění jsem se však musela prorodit, provztekat, probát, prostát a propít. O tom všem, ale i o dalších radostech i starostech života (nejen) padesátky, vám tu budu psát každé pondělí ráno.

Článek

Valný dojem na mě Ježíšek v dětství neudělal. Není divu. Kdykoliv se mi v sedmdesátých letech minulého století snažili doma vysvětlit křesťanský (případně pohanský) smysl Vánoc, hodil mi do toho vidle všudypřítomný Děda Mráz. Z nedostatku vlastních dědečků jsem toho od Mrázů měla ráda. Připomínal mi dědu kamarádky Haničky. Velké břicho, velký nos a velké srdce. Haničce nosil Vitacit a fixy, z obojího nám vždycky bezvadně zrůžověl jazyk. Hanička měla taky malého brášku, jenž pořád brečel a nic nenosil. Chápejte, že koncept Dědy Mráze coby štědrého dárce mi byl bližší než příběh o miminu, který dětem na oslavu svého narození rozdává dárky. Měla jsem obavy, že když existenci Ježíška připustím, budu muset od příště o svých narozeninách dárky místo přijímání rovněž rozdávat. A to teda tůdle!

Možná jsem měla našlápnuto na materialistickou mrchu s kalkulačkou místo srdce. Jenže se stal zázrak. Narodil se syn. Ne boží. Náš. A pak dcera. Taky boží. Teda naše. A mně došlo, že hromadit děti je mnohem lepší než hromadit dary. Pravda, víc dětí jsem už nenahromadila, tyhle dva dárečky mi k pochopení, že zázraky se dějí, bohatě stačily. Co jiného než zázrak je fakt, že jsem přežila ve zdraví jejich spalničky, jejich nedostupné telefony i jejich přátele, co vypadali a chovali se jako zombie. Pochopila jsem, že je zázrak se bát, protože mám o koho. A že je super prudit se na rodinných oslavách, protože to znamená, že nějakou rodinu mám. A taky je fajn stát frontu před knihkupectvím (lahůdkami), protože mám přátele, které stojí za to obdarovat knihou (nebo šiškou salámu). A je úplně bezvadné vztekat se u mytí oken a žehlení košil, protože to znamená, že mám kde bydlet a nejsem tam sama. Zázraky mají stovky podob a nemít rodinu a přátele, nikdy bych nepoznala, že se mohou skrývat i v drobkách na kredenci a kocovině po bujarém večírku. Když tomu konečně uvěříte, existence Ježíška už vám bude připadat jako zcela přirozená věc.

Věřte na něj, nebo ne, hlavně je mějte šťastné a veselé. A kdo chce, tak klidně i mastné a kyselé. A požehnané. Klidné. Zadumané. Výjimečné. Kouzelné. Opojné. Voňavé. Nezapomenutelné. Zázračné. Pohádkové. Milé. Tiché. Skromné. Romantické. Prostě takové, jaké si Vánoce přejete mít. Ale hlavně a ze všeho nejvíc – zdravé a pospolité.

Co má společného adventní věnec s hospodou Kostel a další fejetony Lucie Šilhové se dočtete v její rubrice Očima padesátky.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek