Hlavní obsah

Johana Fundová je dítě devadesátek a odmítá nálepku mileniál

Foto: Gabriela Nováková

Walkman, Bravíčko, menu od Mekáče a v televizi Divoký anděl? Svobodné podnikání a možnost poznat celý svět. Na devadesátky vzpomíná každý po svém, ale většinou je toto období spojené s pocitem euforie a svobody. Na co ráda vzpomíná Johana Fundová, autorka knihy Devadesátky?

Článek

Když se řekne „devadesátky“, většina si vybaví některý z ikonických předmětů typu walkman, sváteční obědy v Mekáči, populární televizní pořad nebo třeba písničku. Těsně po revoluci se otevřely možnosti i hranice, ze Západu k nám proudil nový druh zábavy a vše bylo barevné a veselé. S málokterou dekádou se pojí tolik fenoménů.

Johana Fundová v devadesátkách vyrůstala, a když v roce 2015 začala na facebookové stránce Pure devadesátky toto období připomínat, zjistila, že není sama, kdo je jimi fascinován. Knížka mapující nefalšované devadesátky má obrovský úspěch. Proč je její další kniha spíš román, na čem pracuje nyní a co jí vadí na označení mileniál?

Když se řeknou devadesátky, co vám to asociuje?

Spoustu věcí. Ihned mě napadají třeba různé televizní seriály na TV Nova: Xena, Esmeralda, Tak jde čas…, otevření prvních McDonald's v ČR, šusťákovky, ponožky v sandálech a ledvinky, účes „vpředu byznys, vzadu párty“, walkmany a audio kazety.

A vy sama jste dítě devadesátek?

Narodila jsem se v revolučním roce 1989, takže celé dětství jsem prožila právě v 90. letech. Tím pádem bych se rozhodně označila za dítě devadesátek.

A je to ten důvod, proč je vám téma tak blízké? 

Podle mě má člověk k dekádě, ve které vyrůstal, vždycky takový bližší, nostalgický vztah. Kromě toho bylo toto desetiletí v kontextu českých dějin poměrně unikátní, změnil se režim, začala se měnit celá společnost, rychle sem přicházely fenomény ze Západu a podobně. I proto mě dekáda 90. let fascinuje.

Foto: Archiv Johany Fundové

Kdo tehdy nečetl Bravo, jako by nebyl

Jak došlo k tomu, že jste o devadesátkách napsala knihu?

Psal se rok 2015 a McDonald's vydal tiskovku z výročí. Na té byla mimo jiné Dáda Patrasová a Felix Slováček, jak tam sedí celí načančaní a popíjí bohemku v hodobóžovém oblečení. Mně to přišlo jako dokonalý bizár, tak jsem to sdílela na Facebooku s popiskem „pure devadesátky“. Mělo to obrovský úspěch a já si uvědomila, že devadesátky nefascinují jen mě. Nakonec jsem založila speciální stránku, přidávala fotky v tomto stylu a v popiscích se snažila zachytit kontext.

Po dvou letech jsem si řekla, že by si to zasloužilo vydat, protože vizuálního materiálu o devadesátkách je opravdu hodně.

O čem kniha je?

Popisuji v ní fenomény tehdejší doby. Pro větší přehlednost jsem ji rozdělila do různých tematických kapitol, například o gastronomii, televizi, módě nebo technologiích. Vzhledem k tomu, že jsem v 90. letech byla dítě, tak jsem se rozhodla do tvorby knihy přizvat i řadu osobností, které byly v devadesátkách známé. Poprosila jsem je, aby napsali svou vzpomínku na porevoluční dekádu. V knize má svůj text dohromady přes třicet osobností a novinářů, třeba Slávek Boura, Pavlína Wolfová, Roman Šmucler nebo Michal Nesvadba.

Z knihy se stal bestseller. Čemu připisujete její úspěch a množství dotisků?

Asi jsem se strefila do doby, kdy jsou devadesátky „in“ a rádi na ně vzpomínáme. Navíc jsem do knihy přidala spoustu fotografií a dobových obrazových materiálů, takže baví i ty, kteří na čtení zrovna nejsou. Ty obrázky jsou mimochodem mnohdy dost vtipné, v některých případě i celkem neuvěřitelné!

Foto: Gabriela Nováková

Jaromír Jágr a jeho ikonický devadesátkový účes

Retro je v módě. Co je ten důvod?

Retro vždy bylo v módě, jen se lišila období, která jsou zrovna na výsluní. Dříve to byly osmdesátky, stačí si vzpomenout na hudební programy různých klubů nebo účesy a oblečení. Dnes to jsou devadesátky a věřím, že za pár let to budou pro změnu nultá léta. Myslím, že Češi jsou ale na retro vysazení extrémně – milují cokoliv, co s tím souvisí. I proto je třeba tak oblíbený retro týden v Lidlu.

V poslední době se zaměřujete i na fenomén milénia, co si pod tím máme představit? Jak vy osobně definujete např. mileniála?

Je to tak, po devadesátkách nyní pracuji na knize o miléniu. To je podle mě období kolem přelomu tisíciletí, dejme tomu od roku 2000 až do první poloviny tzv. nultých let. Mezi fenomény milénia podle mě patří masový rozmach internetu a mobilních telefonů, první reality show typu SuperStar, zvonové džíny nebo počítačové programy jako ICQ.

A kdo je mileniál? Přijde mi, že dneska tak média označují kdekoho, že to je v podstatě jen univerzální škatulka pro mladé lidi. A když chce někdo mladé hejtovat, použije tento výraz.

Jde tedy o mezigenerační střet ve smyslu „za nás to bylo jiné“?

Odjakživa nemám ráda nadávání na současné mladé generace. Myslím, že kdo používá věty typu „za nás byly děti slušnější“, se jen nemůže smířit s vlastním stárnutím a s tím, že už není mladý. Každá generace má jiné fenomény, jiné oblíbené věci, ale rozhodně si nemyslím, že by generace současných dětí a dospívajících byla nějaká horší.

Foto: Gabriela Nováková

Co na fotce vám asociuje vaše dětství?

Miléniu se věnujete nyní, ale po Devadesátkách následoval román.

Měla jsem po krk sbírání materiálu. Devadesátky byly víc novinařina. Kniha Hezký, ale narovnej se! má příběh, je částečně autobiografická. Je o třech spolužácích ze základní školy, jejichž cesty se v roce 2000 rozejdou, aby se zase sešly o dvacet let později.

K čemu odkazuje název knížky?

Nejdřív mě napadlo, že bych mohla napsat román o třicátnících, kteří se po dvaceti letech potkávají s dávnými spolužáky na srazu se základní školou. Záhy jsem se však rozhodla, že do knihy přidám i část, kdy jsou hlavní postavy teprve děti a chodí v roce 2000 do páté třídy. Druhá polovina se naopak odehrává v současnosti. Název odkazuje k rodičovské hlášce „Narovnej se, strašně se pořád hrbíš“ a tomu, že naše generace byla spíš peskována než chválena. V knize jsem se zaměřila na více klasických rodičovských hlášek a celkově přístupu k výchově od generace našich rodičů.

Jak byla knížka přijata? Já osobně jsem čekala odlehčené čtení a je to přitom celkem vážná společenská sonda.

Je to „love or hate“, někdo si knihu zamiloval a někdo se v tom vůbec nenašel. Pro některé byly bonusem právě ty ikonické předměty typu Bravo.

Foto: Gabriela Nováková

Po knize Devadesátky chtěla jen psát a nesbírat materiál, tak napsala Hezký, ale narovnej se!

A přitom její obsah ovlivnili fanoušci vašeho instagramového profilu. Jak?

Nechala jsem fanoušky hlasovat o oblíbených věcech a aktivitách hlavních hrdinů. Fanoušci Pure devadesátek tak na sítích mohli například rozhodnout o tom, po jakém prvním mobilním telefonu touží jedna z hlavních postav (vyhrála Nokia) nebo na jaký televizní seriál se každý den těší (vyhrál Divoký anděl). Výsledky jsem pak do příběhu zakomponovala. A k mému překvapení často hlasování dopadlo jinak, než jak bych hlasovala já sama.

Vyšla i audiokniha. Jak jste vybírali, kdo bude hrát jednotlivé postavy?

Jelikož interpreti namlouvali jak první (tedy dětskou), tak druhu (tedy dospělou část), bylo nutné vybrat herce, kteří se svým hlasem na obě role hodí. Rovnou jsem tedy věděla, že zkusím oslovit Marthu Issovou, jejíž hlas je poměrně unikátní a právě takový trošku dětský. Dále jsem zvolila Annu Kameníkovou, která se mimochodem hlavní role zhostila opravdu bravurně, a Václava Neužila, který má velmi příjemný hlas.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek