Hlavní obsah

Dáma s dokonalou foukanou: Saskia Burešová slaví 75!

Foto: Jakub Jurdič

Elegance, šarm, noblesa a dokonalá foukaná. To jsou asociace, které vás pravděpodobně napadnou, když uslyšíte jméno Saskia Burešová. Na televizních obrazovkách se pohybuje od roku 1967 a už 28 let informuje diváky o nejzajímavějších výročích každého týdne. Dnešní den však patří jenom jí. Vždyť legendární hlasatelka slaví 75. narozeniny!

Článek

Na konci sedmdesátých let nastoupila do televize jako moderátorka pořadu pro vojáky Poštovní schránka. Následně působila především jako hlasatelka a od roku 1993 uvádí pořad Kalendárium o výročích týdne. Téměř padesát let žije s jedním manželem, veřejnost jí však Saskia Obdržálková stejně nikdy neřekne. Celé generace ji znají pouze pod jejím dívčím jménem.

Ještě než jsem se vydala oslavenkyni vyzpovídat, přečetla jsem její autobiografii z roku 2013. Život Saskie Burešové nestojí na skandálech, ani bulvárních fotografiích a to je v dnešní době u slavných osobností vzácnou a hlavně sympatickou výjimkou. V jejím kouzelném domku se skleněným zádveřím jsme si povídaly o kráse, módě, mužích i televizních pořadech.

Jste krásná žena a vždycky jste byla. Ve vaší knize ale píšete, že když vám bylo 15 let, připadala jste si moc vysoká, a tak jste se chtěla nechat zkrátit. Už vás to přešlo? 

Samozřejmě. Dnes je 173 centimetrů docela průměrná výška, ale tenkrát jsem byla ve třídě druhá nejvyšší, a tak jsme s kamarádkou dostaly opravdu šílený nápad nechat se zkrátit. V Ústavu kosmetiky, který sídlil ve Vodičkově ulici v Praze, nám vysvětlili, že se jedná o velmi náročnou operaci, při níž musí naříznout kosti v noze. Jakmile jsme uslyšely o řezání, tak nás ty roupy samozřejmě přešly. Se svou výškou jsem se postupně smířila, navíc jak člověk stárne, trošku se smrskne.

O podobném zákroku jsem nikdy neslyšela… 

Ani já. Možná si to celé vymysleli, ale vystrašili nás pěkně.

U vzhledu ještě zůstaneme. Myslím, že by mi čtenářky neodpustily, pokud bych se vás nezeptala na váš účes. Proč ho vůbec neměníte? 

Ono to tak působí, protože generace, která se mnou vyrůstala, se mnou i stárne. Na mé začátky si už tedy nemusí pamatovat a ostatní mě zase znají z Kalendária jen takto. Původně jsem však nosila krátké vlasy. Při konkurzu do pořadu Poštovní schránka mi moderátor Eda Hrubeš poradil, ať si nechám narůst dlouhé, a tak mě po čase diváci začali vídat v dlouhé husté černé hřívě, kterou jsem mimochodem zdědila po mamince.

Foto: Jakub Jurdič

Saskia Burešová si zládne profesionálně namalovat černé oční linky i zbytek make–upu. Absolvovala vizážistický kurz a v devadesátých letech měla kosmetický salon

Nakonec jste vlasy ale zesvětlila. 

Ano, protože světlejší odstín zjemní tvář. Když jsem přišla do let, změnila jsem barvu a ostříhala vlasy na polodlouhé. Do Kalendária se hodí spíš solidní účes, než kdybych ve svém věku měla dlouhé háro.

Přišla jsem k vám domů a žádného kadeřníka tu nevidím, přesto to působí, jako kdybyste se od něj právě vrátila. Vážně zvládáte tak dokonalou foukanou úplně sama? 

Mám velkou výhodu, že mám kvalitní vlasy, mám jich hodně a umím se učesat. Je pravda, že během fénování mi trošičku omdlévají ruce. Divačky mě vždycky podezíraly, že nosím paruku.

Nebo že jste si nechala udělat trvalou. 

Tu také nemám.

A jak jste na tom s líčením?

Nepotřebuji žádné osobní vizážisty, i to zvládám sama. V televizi mám ale jednu šikovnou maskérku, která mi dokáže vyfoukat účes podle mých představ, dá mi základní make-up, zbytek pak už dotvořím já.

Nosíte makeup i doma v soukromí? 

Doma ani na chalupě se nemaluji, musí si na mě zvyknout. I když tedy doufám, že ten rozdíl není tak třeskutý. Má pleť si musí odpočinout. Jako hlasatelka jsem nastoupila do služby v pět odpoledne a domů jsem kolikrát odcházela až o půlnoci. Na Silvestra jsem končila třeba až ve čtyři ráno a spočtěte si těch hodin. Kvůli světlům jsem nosila opravdu silný make–up, takže jsem vítala dny, kdy jsem jej mít vůbec nemusela.

Foto: Profimedia.cz

Diváci Kalendária si Saskii Burešovou nepamatují jinak než s polodlouhými vlasy. V začátcích kariéry byla ovšem nakrátko a později se pyšnila dlouhou černou hřívou

Když jste pracovala coby hlasatelka, neexistovala žádná čtecí zařízení, takže jste se všechny informace musela učit nazpaměť. Vůbec si nedokážu představit, jak to muselo být náročné… 

Mělo to obrovskou výhodu. Jako hlasatelka jsem měla paměť dokonale vycepovanou. Ale pokud šlo například o výuku cizích jazyků, tak slavné to nebylo. Slovíčka jsem se totiž perfektně naučila, ale druhý den jsem je už v hlavě neudržela. Neměla jsem vypěstovanou dlouhodobou paměť, ta krátkodobá byla ovšem nutností. V šest hodin večer jsem dostala dlouhý text a o dvě hodiny později jsem jej odříkávala před kamerou.

A navíc živě. Neměla jste trému? 

Představte si, že máte službu na Boží hod. Byl jen jeden program a celá republika seděla večer u obrazovky. Jste ve všech domácnostech, odříkáváte naučený text zpaměti, nesmíte se přeřeknout ani zakoktat, a ještě na vás zblízka míří kamera. Z toho stresu se mi na pokožce objevily červené fleky, které mi maskérky zapudrovávaly, aby divák nic nepoznal.

Stalo se vám někdy, že jste text zapomněla? 

Když jsem uváděla Večerníček. Kameraman mě rozptyloval do poslední chvíle, pořád do mě něco hučel, rozsvítila se červená kontrolka a já říkám: Tak děti, dnes je pro vás připravená krásná pohádka a určitě se na ni těšíte. Pohádka se jmenuje Křemílek a… Na toho druhého jsem si nemohla vzpomenout. Zkoušela jsem Mochomůrka, Muchomůrka, ale najednou mě osvítil duch svatý a říkám: Já jsem vás děti jen tak zkoušela. Schválně, jestli přijdete na to, jak se ten jeho kamarád jmenoval? Za chvíli už zvonil telefon, kde se ozvalo pyšným hláskem: Je to Křemílek a Vochomůrka, kdy si můžu přijít pro odměnu? Moje maminka se na to dívala a řekla mi, hele to bylo roztomilý, měla bys to dělat častěji. V živém vysílání jde o duchapřítomnost.

Foto: Jakub Jurdič

Současná česká televizní tvorba ji příliš nenadchne. Miluje britské historické seriály

Vybruslila jste z toho bravurně. Míváte trému ještě teď? 

Samozřejmě. Ale ne při Kalendáriu, protože se nenatáčí živě. Také mám ráda, když pracuji s týmem lidí, který znám, zkrátka s bezvadnou partou a ve svém prostředí. Jakmile přijdu do neznáma, tak trému stále mám. Navíc už si nemohu dovolit nějaké faux pas.

Říká se, že sami sebe slyšíme jinak. Líbí se vám váš hlas? 

Nelíbí, slyším se samozřejmě jinak. Chtěla bych jiný!

Hlasatelé i hlasatelky byli svého času opravdové celebrity. Psali vám diváci často? 

Do televize nám volali i psali. Svěřovali se se svými problémy a my jim v pauze mezi pořady odpovídali. Byli jsme takoví průvodci televizních večerů, diváci nás vnímali jako součást svých domácností i jako kamarády. Hlasatelky také platily za nositelky módy. Podle toho, jak jsme chodily oblékané, chtěly chodit i divačky. A tak nebylo výjimkou, když mi některá z nich napsala: Paní Burešová, měla jste na sobě už dvakrát takové šaty s kytičkama, má dcera jde do tanečních, nemohla byste mi je poslat? Jenže ty šaty nám nepatřily. Byly z televizního fundusu a po určité době se tam musely vrátit.

Foto: Michal Růžička / MAFRA / Profimedia

Cenu v anketě TýTý si Saskia Burešová převzala hned pětkrát. Jako hlasatelka musela zvládat živé přenosy bez čtecích zařízení

Mohla jste do oblečení mluvit, třeba jakou barvu outfitu byste si přála? 

Když jsem uváděla například Televarieté, Zlaté Slavíky či jiné zábavné pořady, tak nám šaty navrhoval návrhář a šily se nám přímo na míru. Do toho jsme moc mluvit nemohly. A s barvami mohl být problém kvůli technice. Dodnes není například vhodné, aby si moderátorka oblékla bílou, protože jí ztmavne obličej. Černá zas působí smutně a vhodný není ani drobný koskovaný vzor, který takzvaně interferuje a technika z toho šílí.

A v Kalendáriu se oblékáte sama? 

Tam mi do toho nikdo nemluví a ani se nikdo nestará, co budu mít na sobě. Pokud bych tedy nepřišla v šatech v nežádoucí barvě. Naštěstí mám kamarádku Hanu Suchárovou, která je majitelkou butiku Hana. Má obrovský vkus a obléká mě od šatů až po bižuterii. Všechno mi perfektně sladí a já pak už jen model doplním nějakým kouskem z vlastní skříně.

Vy jste pro mě takovým ztělesněním opravdové dámy. Jste dáma? 

Ve skutečnosti jsem úplně obyčejná ženská, která vaří, smaží, pere, uklízí a stará se o zahradu. Na chalupě se obléknu do tepláků, nazuju holinky a sázím nebo pleju. Je to úžasný relax.

Jako jednu z mála slavných českých osobností vás bulvár nenachytal na švestkách. Čím to je?

Odjakživa si střežím soukromí. I já jsem dostala několik nabídek od režisérů na Třináctou komnatu. Ale nejsem ten typ, co se rád prezentuje se svými bolístkami. Nejsem ani fanynka sociálních sítí, nepotřebuji se stále připomínat.

Foto: Jiří Rubeš / CNC / Profimedia

Se svým manželem, režisérem Petrem Obdržálkem (80), má syna Petra (47, na snímku z roku 1998)

Přesto jste si o sobě určitě nějaký drb v médiích přečetla. Vzpomenete si na nějaký? 

Dělala jsem rozhovor do ženského magazínu a v jedné otázce se mě ptali, jaký mám názor na plastické operace. Uvedla jsem, ať si každý dělá co chce, ale že v době, kdy je tak rozšířená rakovina prsu, bych se kvůli silikonovým implantátům řezat nenechala. Pokud má žena nízké sebevědomí, existují nejrůznější push-upky, které ňadra zvětší i bez zásahu chirurga. Bulvár si z toho vytáhl jednu větu a napsal: Burešová si vycpává podprsenky molitanem!

To je opravdu strašné. Pojďme ale zpět k vaší moderátorské profesi. Kalendárium se vysílá od roku 1993. Kdo vlastně stojí za tímto nápadem? 

Můj manžel je dramaturg a režisér, ale pracoval i jako producent. Vedení televize ho kdysi požádalo, aby vymyslel pořad, který by zachytil nejvýznamnější výročí každého týdne. A tak vzniklo Kalendárium. Nejprve byl pořad takový statický, měl asi jen tři prostředí, ale postupem času se vyvíjel, stejně jako se vyvíjela technika. Když manžel později převzal v Kalendáriu roli režiséra, vymyslel několik hravých digitálních triků, které pořad zpestřily. Vůbec mě nenapadlo, že se tento vzdělávací formát tak ujme. Sledovanost máme stále ohromnou, lidi to zkrátka baví a já jsem moc ráda.

S manželem budete příští rok slavit 50. výročí svatby. Co na něm nejvíc obdivujete? 

Klid, toleranci a trpělivost. Pracujeme spolu, máme spoustu společných známých a stejně si po těch letech dokážeme sednout a povídat si. Je to taková věrnost. Vím, že je absolutně spolehlivý, že se o mě postará, že mu mohu všechno říct. Je to nejlepší kamarád.

Určitě vás ale dokáže i vytočit, nebo se pletu? 

My se nehádáme, ale když už, tak kvůli psovi. On ho rozmazluje a já vychovávám.

A jaká jste babička? Rozmazlujete své vnučky? 

Ani ne, spíš jsem babička kamarád. Vnučkám je 15 a 17 let, učím je vařit, chodíme na procházky a koukáme společně na filmy, máme na ně stejný vkus. Jako rodina držíme hodně při sobě.

Já o vás vím, že milujete citáty. Neřekla byste nám jeden narozeninový na závěr?  

Stáří je zlozvyk, na který opravdu zaměstnaný člověk nemá čas.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek