Článek
Časopis Uzlíček
Dara Rolins má roční dcerku Lauru, která zdědila maminčinu šťastnou povahu. Je milá a pohodová - a stejně tak působila po celou dobu našeho interview i blonďatá zpěvačka. Přestože mluvila také o nepříjemných věcech, nikdy se nepřestala usmívat a působit jako skutečně vyrovnaná žena. Že by na to mělo vliv právě mateřství...?
Očividně v mateřské roli záříte. Je vůbec něco, co vás na ní překvapilo negativně?
Kdepak, nejsou žádné minusy. Ani jeden! Novopečená matka sice do všeho vkročí jakoby bez varování, a přestože je z toho zákonitě vykulená, příroda zařídila, že si každá žena velmi rychle zvykne. Ono jí ani nic jiného nezbývá... Takže přes prvotní hození do vody, s tím související vylekání a myšlenky jako ,,jéžíš, to nemůžu zvládnout " a ,,nikdo mi neříkal, že to bude takový mazec", pak stejně nastane pocit absolutního štěstí. Na všechny pochybnosti a zaváhání se hrozně rychle a lehce zapomene.
Říká se, že žena se nejprve učí svého potomka milovat, protože než u ní propukne pravá mateřská láska, připadá jí dítě určitou chvíli jakoby cizí. Kdy u vás došlo ke zlomu? Už v těhotenství, při porodu, nebo dokonce ještě později?
Musím se přiznat, že to bylo později. Udělal jste mi ale radost s tím, že jde o běžnou věc. Já jsem se totiž trošku styděla za to, že mi zpočátku přišla Laura cizí. V ten moment, kdy jsem se probudila po narkóze - rodila jsem totiž císařským řezem - a přítel mi ukázal naše dítě, jsem najednou necítila, že by to byla moje součást, kterou jsem devět měsíců nosila v bříšku. Dlouho jsem nedovedla pochopit, že je to ve skutečnosti takový zázrak, který hlava až nebere.
Neodpověděla jste mi, kdy přesně ten zlom nastal...
Ne nadarmo se říká, že šestinedělí je bláznivé období. Ženská a dítě se krok za krokem přibližují a den po dni si na sebe více zvykají. U mě se to nepočítalo na dny, ale spíš na týdny. Možná i na měsíce, než jsem si byla jistá, že dcerku umím chytnout, aniž bych se bála, že jí zlomím nějakou kostičku, a než jsem získala pocit, že i ona na mě reaguje a moje objetí ji uklidní. Dřív jsem si myslela, že malá bude vědět, kdo jsem, a jakmile ji chytnu, přestane brečet. No co vám mám povídat - nepřestala! Zdaleka to nešlo hned a oboustranná cesta, než jsem nabyla dojmu, že teď jsme svoje, a než mě prostoupila neuvěřitelná láska, byla poměrně dlouhá.
Každá maminka tvrdí, že právě to její dítě je úplně ,,nej". Pochlubte se, čím je nejlepší to vaše?
Tím, že je pořád dobře naladěné! Větu, že je nejhezčí a nejšikovnější, vám poví každá maminka, ale když Lauru srovnám podle reakcí kamarádů a jiných maminek, prakticky všichni nám závidí, jaká je pohodová a pořád se směje. Ona opravdu pláče minimálně, a když, pak k tomu má jasný důvod. Není to proto, že by se chtěla chovat na rukou nebo by ji to z rozmaru nebavilo sedět v kočárku, případně v autosedačce. Brečí výhradně tehdy, pokud má hlad, žízeň nebo když ji špatně oblíkám do bundičky, takže jí při tom zkroutím ruku. Pak se pochopitelně ozve: ,,Tak takhle by to nešlo, mámo..."
Laura se narodila císařským řezemFoto: archiv Dary Rolins
Po kom je takhle pohodová? Po vás?
Asi ano. Přítel má jako každý Blíženec velmi komplikovanou povahu, kdežto já jsem Střelec. S věcmi bývám ne že rychle hotová, ale rozhodně vím, co chci a nechci, a není složité se ve mně vyznat. Když mě člověk pozná, okamžitě ví, na čem je. A myslím, že stejné to má i Laura - žádná záhada. Vím, proč brečí, a není tři sta důvodů, které musím prozkoumat. Je poměrně lehké se v ní zorientovat.
Řekla jste, že víte, co chcete a co ne. Tím jste mi trochu nahrála na další otázku: Kdy jste měla jasno o tom, že toužíte založit rodinu? Tikaly vám biologické hodiny?
Domnívám se, že tohle je více o partnerovi než o biologických hodinách. Dlouho jsem přemýšlela, jak si představuju člověka, se kterým bych si přála založit rodinu - co všechno bych od něj chtěla. Jedna věc je totiž s někým chodit a být zamilovaný, a druhá chtít právě s ním mít dítě. To by podle mě měla každá ženská zvážit! Já jsem v nějakém rozhovoru řekla, že jsem zvažovala genetický materiál, a bylo mi to vyčteno, parafrázováno a celkově vytrženo z kontextu - že jsem k tomu údajně přistupovala chladně. Přitom fakt, že někoho musím milovat, je tím prvotním. O tom snad PROBOHA (klade velký důraz na toto citoslovce - pozn. autora) nemusím ani mluvit! To bych byla chudák, kdybych hledala chlapa bez lásky. Jenže láska sama o sobě ve chvíli, kdy si chcete udělat dítě, nestačí. Tam musí zafungovat zdravý rozum. Víte, kolik je na světě krásnejch chlapů, a přitom blbejch!? Možná víc než ženskejch! A já pak nehodlám litovat, že moje dcera podědila vlastnosti, které nejsou zrovna těmi, co bych na partnerovi zbožňovala. Genetika, to je sedmdesát procent! Obtisk ve vašem dítěti! A ženská by přesně tohle měla zvážit. Možná je to pragmatické, prosím. Ale lásku a city tím rozhodně nevylučuju. Vždyť tady jde o všechno. Tady jde o dítě!
