Hlavní obsah

Jsme skutečně chudí?

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Máte opravdu hluboko do kapsy?

25. 8. 2008

Často a rádi si stěžujeme na naši životní úroveň. Na dotaz, zda se Češi cítí chudí, odpovídá v průzkumech veřejného mínění kladně až 20 procent dotázaných. Drtivá většina z nich má však ke skutečné chudobě daleko.

Článek

Světová banka definuje chudobu jako nutnost žít za méně než jeden dolar denně. Do této kategorie spadají hladovějící děti z Afriky či žebrající mrzáčci v ulicích indických měst. Bída v rozvojových zemích, kde lidé za netečného pohledu okolí umírají hlady či přežívají v nepřijatelných životních podmínkách, je skutečně burcující.

V evropské, a tedy i naší civilizaci, vypadá chudoba jinak. Často nejsme jejími oběťmi, nýbrž strůjci. Není to hlad ani fyzické strádání. Je to spíše stav ducha, provázený omezeným přísunem finančních prostředků.

O skutečné chudobě lze v českých poměrech hovořit zhruba u tří procent populace. Na první pohled ji poznáme například u bezdomovců či dalších sociálně vykořeněných lidí. Ostatní by měli dokázat své „chudobě" čelit.

Spíše pocit než skutečný nedostatek

Evropané mají vyvinuté sociální cítění. V jednotlivých členských státech Evropské unie je proto každému občanovi zaručen minimální životní standard. V České republice je to tzv. životní minimum, které je doplněno podle konkrétních případů o další sociální dávky. Mezi příjemci sociálních dávek jsou jak lidé handicapovaní, tak zcela zdraví jedinci.

Jsme-li „na podpoře", nebo pobíráme-li nízký příjem za méně kvalifikovanou práci, tíživým hmotným nedostatkem netrpíme. Náš životní standard je však v takovém případě logicky nižší než u většinové populace. Netrápí nás hlad, ale pocit, že si nemůžeme dovolit to, co ostatní. Deptá nás, že se nedokážeme vymanit z každodenních finančních starostí a že neumíme držet krok s ostatními. A právě na způsobu, jak se k tomuto problému postavíme, záleží, zda dokážeme se svou „chudobou" zatočit.

Nejhorší je rezignace

Nejsnazším, ale také nejméně zralým způsobem, jak se s členstvím v kategorii sociálně slabších občanů vyrovnat, je rezignace. Utvrzujeme se v tom, že to není naše vina, ale vina okolí a systému. Strach o přežití by dokázal naše síly zmobilizovat. My však nebojujeme o přežití, ale o určitý způsob života. Nezvládneme-li to, přichází celková nejistota, orientace na krátkodobé cíle, nuda a deprese.

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Luxus není pro všechny...

Špatné ekonomické odhady a následné dluhy jsou obecně velkou pastí, která situaci sociálně slabých ještě zhoršuje. Ostatně více než polovina spotřebitelských úvěrů v Česku putuje k lidem z nejnižších příjmových skupin. Pod atakem reklamy se pak v těchto rodinách kupí dluhy za věci krátkodobého významu. Nákupy spotřebičů, nové sedací soupravy či dokonce značkového oblečení jsou lákavé. Pořizujeme si tyto věci ne proto, že je potřebujeme, ale že nám alespoň na chvíli dodají sebevědomí. Nemáme-li pak na jejich splácení, půjčujeme si od společností, jejichž úrok lze nazvat lichvou.

Nejsme schopni situaci rozumově analyzovat. Chybějí nám dlouhodobé cíle. Nemáme dostatek podnětů, upadáme do letargie, svoji situaci nechceme nebo nemáme sílu měnit. Žijeme s degradujícím vědomím, že ostatní jsou na tom lépe. Užíráme se závistí vůči politikům, o jejichž vysokých příjmech slýcháme v televizi. Pokládáme je za příčinu naší mizérie.

Nezdravý jídelníček a televize

I když máme omezený přísun financí, nehladovíme. Skladba našeho jídelníčku však zdaleka není optimální. Právě způsob stravování odlišuje méně majetné od majetných. Zdravé potraviny jsou poměrně drahé. Oproti tomu jídlo nezdravé, pro něž jsou typické vysoké hladiny soli, cukru a tuku, je cenově přístupnější. Také máme ztížený přístup k informacím, takže osvěta o zdravém stravování nás míjí, nebo jí prostě nevěnujeme pozornost. Symbolem dobrého jídla pro nás zůstávají tučná pečená a smažená masa. O zelenině pohrdlivě prohlašujeme, že je pro králíky. Přičteme-li k nezdravému jídelníčku nedostatek pohybu a dlouhé vysedávání u televize, je prognóza zdravotního stavu sociálně slabších vrstev společnosti daná. Je to paradox dnešní západní společnosti: chudý = tlustý.

Je bída dědičná?

Děti ze sociálně slabších vrstev jsou kategorií nejohroženější. Mají ztížený přístup ke vzdělání, k počítačům, zhoršenou možnost absolvovat dobré školy, využívat zájmové kroužky, rozvíjet intelekt, jezdit s rodiči na dovolenou či se spolužáky do škol v přírodě.

Průzkumy v západní Evropě potvrzují, že do bídy v dospělosti často vede přímá cesta z dětství v rodině postižené „evropskou chudobou". Je to vysvětlováno tím, že rodiče neinvestují do vzdělání svých dětí ani je ke vzdělání nevedou. Nedokážou si vytvořit dlouhodobou životní strategii a spočítat si, že se návštěva školy za pár let zhodnotí. Raději začnou na dítě po základní školní docházce inkasovat sociální dávky.

Kdo je ohrožen?

Nižší životní úroveň bývá dočasně v rodinách s malými dětmi, kde je ekonomicky činný jen jeden z partnerů. Zde se však jedná o záležitost přechodnou a rozumná mladá maminka se s ní vyrovná. Zůstane-li po zralé úvaze několik let doma a plně se věnuje péči o děti, pak nemůže žehrat, nejsou-li prostředky na drahou dovolenou či na luxusní oblečení, na které byla dřív zvyklá. Pocit „chudoby" by měl být dostatečně vyvážen radostí z poslání, kterému se věnuje.

Ve složitější situaci se nacházejí svobodné matky, zejména nemají-li žádnou kvalifikaci. Žijí ze sociálních dávek a výživného, které čas od času otec dítěte zapomene zaplatit. Pokud nemají širší rodinu, která je zdravě psychicky směřuje, mohou se ocitnout v tzv. sociální pasti a jejich potomci se z kategorie nemajetných či závislých na sociálních dávkách nevymaní ani v dospělosti.

Další sociálně slabou skupinou jsou dlouhodobě nezaměstnaní. Podpora v nezaměstnanosti nesupluje příjem. Nemůže být vysoká, člověk, který je bez práce, musí být motivován, aby si práci rychle hledal. Je-li mladý, pak musí počítat s tím, že se za prací musí i stěhovat. Propadne-li pocitu beznaděje z toho, že v okolí deseti kilometrů pro něj žádná práce není, tráví-li večery s podobně postiženými vzájemným utvrzováním o tom, jak jsou oběťmi dané situace, je na nejlepší cestě do sociální pasti. Čím déle v ní setrvá, tím těžší bude se z ní vymanit.

Sociálně slabší kategorií bývají i osaměle žijící důchodci. Zde pomáhá sociální systém, ale strach, který starý a opuštěný člověk má z budoucnosti, může být iracionální, kvalitu života však výrazně snižuje.

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Jezdí chudý člověk na dovolenou?

Cesta vzhůru je náročná

„Evropská chudoba" tedy není problém pouze hmotný, ale také psychologický. „Nezvyšujte sociální dávky. Dejte lidem odrazový můstek do normálního života!" radí vládě sociologové z britské nadace Joseph Rowntree Foundation. To samozřejmě platí i v českých podmínkách. Základním předpokladem ovšem je, že člověk postižený „chudobou" bude chtít svou situaci změnit. Rekvalifikační kurzy, výuka jazyků, stěhování za prací, udržování fyzické aktivity a všeobecného rozhledu - to jsou jen některé z milníků, které musí na cestě k lepší životní úrovni absolvovat.

Na závěr trochu statistiky

Za nemajetného se v členských zemích Evropské unie považuje ten, jehož měsíční příjem nedosahuje 60 % nejčastější mzdy v daném státě. Nejčastější mzda není mzda průměrná. Průměrná mzda totiž zahrnuje příjmy špiček společnosti a většina populace na ni nedosáhne. Průměrná mzda v České republice se v současnosti pohybuje kolem 22 500 korun hrubého. Nejčastější mzda však činí cca 17 000 korun hrubého měsíčně. Znamená to, že kdo pobírá méně než 8000 korun čistého měsíčně, patří do sociálně slabší kategorie a může být ohrožen evropskou chudobou.

V České republice podle těchto kritérií spadá do sociálně slabé kategorie pouze osm procent obyvatelstva. Znamená to, že je u nás ve srovnání s ostatními evropskými státy sociálně slabých občanů relativně nejméně.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.